Bolševické komando zavraždilo cara Mikuláše II. a jeho rodinu v létě roku 1918. Jejich těla zmizela na dlouhá desetiletí v neoznačených jámách na Uralu. Historici od té doby vytrvale pátrali po přesném místě jejich posledního odpočinku. Identifikace kosterních pozůstatků nakonec definitivně vyřešila jednu z největších záhad dvacátého století.
Ipatěvův dům
Příslušníci uralského sovětu probudili rodinu posledního ruského panovníka v červenci 1918 s odůvodněním nutného přesunu do úkrytu. Car Mikuláš II., jeho manželka Alexandra a pět dětí poslušně sešli do suterénu. Velitel stráže Jakov Jurovskij jim tam ale přečetl rozsudek smrti.
Popravčí četa zahájila palbu bezprostředně poté. Zmatek umocňoval hustý dým a střelba do obětí trvala několik minut. Kulky se zpočátku odrážely od diamantů, které si carské dcery tajně všily do šatů. Vojáci proto zraněné dívky nakonec ubili pažbami a bajonety.
Zničené důkazy
Likvidace těl představovala pro bolševiky logistickou výzvu. Původní plán počítal s jejich vhozením do hluboké šachty Ganina Jama. Voda na dně ovšem sahala sotva po kotníky a těla zůstala viditelná. Komando proto muselo urychleně improvizovat.
Druhá fáze zahlazování stop byla mnohem brutálnější. Vojáci mrtvoly polili kyselinou sírovou a rozbili jim obličeje pažbami pušek. Ostatky narychlo zakopali do mělké jámy v bažinatém terénu u staré cesty a překryli je silnými kládami.
Tento promyšlený způsob maskování splnil svůj účel. Kolemjdoucí netušili, po čem ve skutečnosti kráčí. Historici prohledávali uralské lesy zcela bezvýsledně a místo tajného pohřebiště zůstalo bez povšimnutí jednašedesát let.
Alexander Avdonin
Přelom přišel díky urputnosti amatérského badatele. Geolog Alexander Avdonin zasvětil pátrání po carské rodině velkou část života a společně s filmařem Gelijem Rjabovem studovali dostupné historické archivy. Jejich úsilí se vyplatilo v roce 1979 objevem první části hrobu v lokalitě Porosenkov Log.
Nálezci v obavách před reakcí státu postupovali opatrně a z bažiny tehdy vytáhli jen tři lebky a nechali si je posoudit spolehlivými anatomy. Odborníci potvrdili stopy po střelných zraněních i poškození agresivní chemikálií.
Avdonin pochopil obrovské politické riziko a kosti obratem vrátil do mělkého hrobu v lese. Dvojice objevitelů držela své zjištění v naprosté tichosti další dekádu. Situace se změnila až koncem osmdesátých let s nástupem politického uvolňování.
Oficiální exhumace proběhla v roce 1991. Mezinárodní týmy expertů měly poprvé možnost podrobit nalezené kosti moderním vědeckým analýzám. Genetické testy přesně potvrdily příslušnost ostatků k zavražděným Romanovcům.
Chybějící sourozenci
Prvotní nadšení z identifikace ovšem vystřídalo zklamání. V hlavním pohřebišti vědci nalezli ostatky pouze devíti lidí. Chybělo tělo mladého careviče Alexeje a jedné z jeho sester. Historický obraz doplnili archeologové až v roce 2007 nálezem spálených kostí nedaleko původní jámy.
Nové vzorky podstoupily detailní testování. Výsledky přinesly konečnou odpověď o osudu potomků Mikuláše II. „Hlavní genetická laboratoř v USA dokončila práci a plně to potvrdila. Nyní jsme tak nalezli celou rodinu,“ uvedl gubernátor Sverdlovské oblasti Eduard Rossel.
Ruská pravoslavná církev zpočátku odmítala vědecké závěry přijmout. Požadovala dodatečné testy DNA za pomoci britské královské rodiny. Porovnání genetických profilů však vyloučilo jakoukoliv chybu a Romanovci se po dlouhých letech zkoumání dočkali důstojného státního pohřbu.
👉🏻 Osudy dalších historických osobností.
