V poválečné euforii lidé toužili po stabilitě. Skutečnost ale přinesla v Československu převrat a nástup totality. Zkušení politici podcenili komunistickou strategii a odevzdali moc jedné straně. Únor před 78 lety tak zpečetil směřování naší země na čtyři desetiletí.
Účelová hra
Poválečná obnova přinesla posun doleva. Komunistická strana sbírala body díky nacionálnímu programu. Klement Gottwald hrál na strunu národní jednoty a volby roku 1946 vynesly komunistům vítězství v českých zemích. Získali tak důležitou kontrolu nad rezorty.
Nekomunističtí politici tehdy vsadili na ústavní postupy. Demokratické strany předpokládaly dodržování pravidel, ale komunisté měli jiný scénář. Systematicky infiltrovali státní správu a využívali rostoucí podporu obyvatelstva k plíživému upevňování moci.
Bezpečnost jako spouštěč
Krize odstartovala rozkazem komunistického ministra vnitra Václava Noska. Ten odvolal pražské policejní velitele a dosadil loajální kádry. Vláda přijala usnesení o návratu původních ředitelů a Noskův resort nařízení ignoroval.
Opoziční politici podmínili svou účast ve vládě splněním usnesení. Doufali ve vyvolání krize a jmenování úřednické vlády. Spoléhali na nemocného prezidenta Edvarda Beneše, chtěli vypsat předčasné volby a zastavit ofenzivu.
Dvacátého února podalo dvanáct opozičních ministrů demisi. Udělali strategickou chybu. Nezajistili si totiž dopředu podporu sociálních demokratů a Jana Masaryka a Gottwaldovi zůstala pohodlná většina. „Já se přiznám, že jsem se ráno před schůzí (vlády) modlil, aby je ta blbost neopustila a oni nepřišli. Pánbůh mě vyslyšel a oni nepřišli,“ pronesl tehdy Klement Gottwald o situaci dle ČT24.cz.
Nátlak z ulice
Komunistická strana vyvedla mocenský boj do ulic a továren. Z pohotovostních oddílů se zformovaly Lidové milice a ozbrojení dělníci začali hlídkovat ve městech. Následovala masivní generální stávka s účastí dvou a půl milionu pracujících. „Česká a slovenská společnost byla rozdělená. KSČ měla podporu téměř poloviny národa, takže to byla stále menšina. Ale ozbrojená menšina!“, řekl historik Jaroslav Rokoský pro iRozhlas.cz.
Zlomený Hrad
Prezident Edvard Beneš tehdy čelil drtivému tlaku. Klement Gottwald hrozil občanskou válkou. Z Moskvy přiletěl Valerian Zorin. Tlumočil Stalinovy pokyny a zvyšoval nervozitu hrozbou intervence.
Odpovědnost za osud republiky tehdy ležela na prezidentovi. Zástupci demokratických stran přesunuli veškerou tíhu rozhodování na stárnoucího muže. Místo mobilizace stoupenců vyzývali veřejnost ke klidu a věřili v diplomatické řešení.
Odpor projevili vysokoškolští studenti. Tisíce mladých lidí vyrazily k Hradu podpořit prezidenta. Zasahující policie a milicionáři jejich pochod nekompromisně rozehnali. Byli to prakticky jediní občané ochotní bránit stát.
Pětadvacátého února pak došlo k definitivní kapitulaci. Prezident Beneš ustoupil Gottwaldovi, přijal demisi a podepsal dekrety nových členů vlády. Lídr komunistů vyhlásil na Václavském náměstí drtivé vítězství pracujícího lidu.
Následky kapitulace
Nástup totality pocítila společnost okamžitě. Akční výbory Národní fronty rozjely čistky na úřadech i pracovištích. Nepohodlní zaměstnanci přicházeli o místa. Začalo zatýkání oponentů a masová emigrace těch nejodvážnějších občanů.
Republika se pevně ukotvila v sovětském bloku. Z politické mapy Evropy zmizela demokratická bašta v srdci kontinentu. Únorový převrat přinesl zničení základních svobod.
