Přesně před 64 lety vyhasl život muže, který naučil Čechy se smát, ale sám odešel v bolestech a zapomnění. Vlasta Burian byl za první republiky institucí, miláčkem davů a milionářem, jehož honoráře neměly konkurenci. Stačil však jeden politický převrat a z krále komiků se stal vyvrhel, kterého titíž lidé, kteří mu tleskali, neváhali označit za zrádce.
Milionář z Dejvic
Cesta syna libereckého krejčího na vrchol českého showbyznysu připomíná americký sen, ovšem v kulisách první republiky. Burian začínal v kabaretech jako Rokoko nebo Červená sedma, ale jeho talent byl příliš velký pro malá jeviště. Když vtrhl na stříbrné plátno ve filmech C. a k. polní maršálek, To neznáte Hadimršku nebo U pokladny stál, stala se z něj superhvězda.
Tomu odpovídaly i jeho příjmy. V dobách své největší slávy inkasoval honoráře kolem sta tisíc korun, což byla tehdy naprosto astronomická částka, o které se jiným herců ani nesnilo. Bral až desetkrát více než jeho kolegové. Díky tomu si mohl dovolit luxusní životní styl, včetně proslulé vily s bazénem a tenisovým kurtem v pražských Dejvicích.
Burian byl také fanatický sportovec. Chytal v bráně za AC Sparta, hrál tenis a jezdil závodně na kole. Jeho energie se zdála nevyčerpatelná. Úspěch mu však přinesl i falešný pocit bezpečí. Domníval se, že jeho popularita je štítem, který ho ochrání před dějinami. Mýlil se.
Kolaborant z donucení
Zlom přišel v roce 1945. Atmosféra ve společnosti zhoustla a lidé hledali viníky. Burian byl příliš na očích, příliš bohatý a příliš úspěšný. Okamžitě po válce byl zatčen a uvězněn ve společné cele s příslušníky SS. Obvinění byla vážná, ale při bližším pohledu stála na vodě. Vyčítali mu, že hostil Karla Hermanna Franka nebo že veřejně hajloval.
Skutečnost byla jiná. Jeho údajné hajlování bylo ve skutečnosti divadelní satirou. Burian na jevišti zvedal pravici se slovy: „Takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů.“ Diváci se tehdy smáli, po válce to však soudci viděli jinak. Největším hříchem se stal rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimorem, kde parodoval Jana Masaryka. K tomu ho však okupanti donutili pod pohrůžkou likvidace.
Historik Ivan Klimeš k tomu pro Český rozhlas uvedl: „Skeč natočil na permanentní nátlak, protože byl v očích německé veřejnosti, i té mocenské, absolutní hvězdou už od roku 1930.“ Němci potřebovali zneužít jeho popularitu. Burian hrál o život, nikoliv o peníze. Přesto ho soud označil za zrádce. Dostal pokutu půl milionu korun, zabavili mu veškerý majetek včetně vily a zakázali mu vystupovat.
Nina a Lída
V soukromí byl král komiků jiný než na plátně. Trpěl maniodepresivními stavy, kdy se euforie střídala s hlubokými propady, během nichž nevylézal z postele. Jeho oporou byla manželka Františka, které říkal Nina. Burian byl na ní citově závislý. Jejich vztah prošel těžkou zkouškou, když herci popletla hlavu mladá Lída Baarová. Nina však situaci vyřešila rázně, navštívila rodiče Baarové a aféru utnula dřív, než mohla zničit jejich manželství.
Smutný konec vyhnance
Poválečná léta byla pro Buriana utrpením. Zvyklý na potlesk a luxus, najednou třel bídu s nouzí. Musel pracovat manuálně, chvíli dělal i v dolech, než mu komunistický režim milostivě dovolil vrátit se k podřadným estrádám. Už to ale nebyl on. „Jeho poválečný osud ho zlomil, i to, že ztratil publikum. Ztratil ho úředně – ne, že by ho lidé neměli rádi, ale zakázali mu vystupovat,“ popsal situaci Ivan Klimeš.
Zdraví kdysi vitálního sportovce se začalo hroutit. Trápily ho nohy, špatně chodil a na jevišti už působil jen jako stín své dřívější slávy. Zemřel 31. ledna 1962 na plicní embolii. Jeho věrná Nina ho následovala o pouhé dva měsíce později. Rehabilitace se dočkal až v roce 1994, kdy byl zrušen nespravedlivý rozsudek. Pro krále komiků, který zemřel s cejchem zrádce, už ale bylo pozdě.
O osudech dalších osobností si můžete přečíst ZDE.
.jpg){kind=link}