Přesně před padesáti lety, 30. října 1975, narazil do svahu pražského Suchdola letoun jugoslávských aerolinek Inex Adria Aviopromet. Stroj DC-9 vezl turisty, kteří se po dovolené u Jadranu vraceli domů. Z přistání se ale stal jeden z nejtemnějších okamžiků československého letectví. Zahynulo 79 lidí, dosud nejvíce v historii Prahy.
Poslední let z Tivatu
Douglas DC-9-32 s označením YU-AJO vzlétl z černohorského Tivatu s 115 cestujícími a pěti členy posádky. Po klidném letu nad Balkánem a Maďarskem se krátce po sedmé večer přiblížil k Praze. Ruzyň ale halila hustá mlha a hlavní přistávací dráha 31 byla mimo provoz. Dispečeři nabídli pilotům, aby počkali, nebo přistáli z opačného směru na dráze 24. Posádka zvolila druhou možnost a pokračovala v klesání k městu.
Letoun přelétl Prahu a během obratu se odchýlil z trasy. V mlze a bez plně funkčního naváděcího systému piloti ztratili přehled o výšce i poloze. Podle závěrečné zprávy stroj postupně klesal hluboko pod předepsanou hladinu. Náraz do svahu přišel necelých osm kilometrů od letiště, v oblasti zahrádkářské kolonie v Suchdole.
Kapitán Zdeněk Č., který letoun pozoroval z lodě v údolí Vltavy, později uvedl: „Směřoval těsně pod horizont, asi do tří čtvrtin svahu. Řekl jsem si, že už to nemůže vybrat.“
Náraz, trosky a ticho
Stroj při dopadu zasáhl stromy a jednu ze zděných chat. Trup se rozlomil a roztříštil, trosky pokryly pás dlouhý 360 metrů a široký až třicet metrů. Část podvozku skončila uvnitř zbořené chaty, motor byl odhozen o desítky metrů dál.
Letuška Taťána Riavec popsala průběh nárazu slovy: „Dotkli jsme se něčeho levým křídlem a těsně poté i trupem. Zhasla světla, silně se zaprášilo a cítila jsem, jak se kolem mě omotávají plechy.“
Jedna z místních obyvatelek, Alena Antonyová, která přiběhla k troskám mezi prvními, později vzpomínala: „Hluk pádu vystřídalo přízračné ticho. A pak to nejhorší, nářek a pláč lidí, kteří přežili.“
Na místě zemřelo 75 osob, další čtyři později v nemocnicích. Čtyřicet cestujících a jedna letuška nehodu přežili, přestože se stroj zcela rozpadl. Pilot a odborník Ladislav Keller to v knize Nehody dopravních letadel v Československu označil za „zázrak přežití“.
Zásah, který vstoupil do dějin
První tři sanitky dorazily na místo jen pár minut po nahlášení nehody. Jakmile zdravotníci uviděli rozsah zkázy, do vysílačky zazněla jediná věta: ‚Pošlete sem všechno, co máte.‘ Během čtvrthodiny se do Suchdola sjelo přes čtyřicet sanitek. Lékaři, záchranáři i místní obyvatelé vyprošťovali zraněné z trosek vlastníma rukama, často bez nástrojů a světla.
Lékař Zdeněk Schwarz v dokumentu České televize popsal, že záchranáři si u trosek postavili improvizovanou ošetřovnu. Tam ošetřovali raněné ještě před převozem do nemocnic. Do pětatřiceti minut od prvního hlášení už byli všichni zranění na cestě do pražských špitálů. Zásah, který se stal vzorem pro záchranné služby, později inspiroval i poslední díl seriálu Sanitka z roku 1984.
Nejasné příčiny a trvalá památka
Vyšetřování, vedené tehdejší Státní bezpečností, vyloučilo technickou závadu i výbuch. Letové zapisovače ale selhaly a posledních patnáct minut letu se nezachovalo. Vyšetřovatelé nakonec uzavřeli, že došlo k tzv. řízenému letu do terénu, posádka z neznámých příčin klesla příliš nízko.
Podle simulace, kterou v posledních letech provedl letecký nadšenec Jindřich Machalínek, mohl zkázu způsobit zapnutý autopilot. Stroj tak dál klesal i ve chvíli, kdy posádka ztratila orientaci. „Pilot převzal řízení až těsně před dopadem, ale to už byl příliš nízko,” řekl Machalínek pro iDNES.cz.
Dnes tragédii připomíná informační tabule v ulici Na Rybářce, jen pár metrů od místa dopadu. Skutečný pomník obětem však Suchdol stále nemá.
