Přesně před 900 lety se u Chlumce odehrála krvavá bitva českého středověku. Šlo o surový boj o moc a zároveň o přežití státu. Vojsko knížete Soběslava I. tam zničilo těžkou jízdu římského panovníka Lothara III. a zlikvidovalo domácí opozici. Vítězství z osmnáctého února roku 1126 změnilo rozložení sil v Evropě.
Mrazivá past
Přípravy na střet probíhaly v extrémních podmínkách kruté zimy. Sníh zasypal cesty a mráz paralyzoval pohyb vojenských kolon. Soběslav I. přesně věděl o postupu nepřátel přes hraniční hvozdy. Nechal proto v průsmycích vybudovat dřevěné záseky a své bojovníky rozmístil po svazích i přímo v údolí. Zvolil dokonalou defenzivní taktiku s využitím terénu.
Ota II. Černý
Hlavním iniciátorem konfliktu byl olomoucký údělný kníže Ota II. Černý. Ten si po smrti předchozího panovníka dělal zálusk na pražský stolec a pro svůj plán získal podporu římského krále. Domácí opozice se otevřeně spojila s cizí mocností s cílem svrhnout vládce.
Spojenecké síly spoléhaly na moment překvapení a drtivou převahu saské jízdy. Ota II. Černý navíc předpokládal hromadnou zradu českých předáků. To byla fatální chyba. Čeští velmoži se semkli kolem svého knížete a vytvořili jednotnou frontu proti vetřelcům.
Posvátná zbraň
Kníže Soběslav využil před bitvou psychologický tah k posílení morálky. Vyslal kaplana Víta do vesnice Vrbčany pro starý praporec svatého Vojtěcha. Tuto relikvii nechal slavnostně připevnit na kopí svatého Václava.
Spojení dvou národních symbolů vyvolalo mezi bojovníky obrovské nadšení. Vojáci uvěřili v nebeskou ochranu a byli připraveni bojovat na smrt. Historické prameny hovoří o naprosté absenci strachu v českých řadách.
Tento náboženský motiv se zapsal hluboko do národní paměti. „Podle středověkých kronikářů se měl nad bitvou zjevit svatý Václav a napomoci Čechům k vítězství,“ uvedl pro Český rozhlas Sever historik Václav Houfek. Šlo o mistrovskou ukázku dobové propagandy.
Masakr v údolí
Rozhodující faktor přinesla prudká obleva uprostřed února. Sníh začal tát, potoky se rozvodnily a ledy pukaly pod náporem vody. Cesta údolím se proměnila v neprostupnou bažinu. Těžkooděnci římského krále museli sesednout z ořů a brodit se bahnem pěšky.
V tu chvíli přišel útok ze zálohy. Čeští bojovníci se vyřítili z kopců a zaskočili nepřipraveného nepřítele. Nastala nemilosrdná řež na blízko. Rytíři bez zbroje a bez možnosti ústupu padali pod ranami seker a mečů.
Přední voj invazní armády byl prakticky vyhlazen. Na zasněžené a zkrvavené pláni zůstalo ležet pět set elitních saských šlechticů. Mezi padlými skončil také Ota II. Černý, kterého dostihla smrt přímo v první linii.
Jeho skon znamenal konec nadějí moravské větve Přemyslovců na ovládnutí státu. Invazní armáda ztratila vedení i odhodlání. Přeživší se dali na útěk, nebo se vzdali vítězům.
Lothar III.
Římský panovník padl se zbytkem sil do ponižujícího zajetí. Vítězný kníže Soběslav ho nechal obklíčit na kopci a donutil ke kapitulaci. Zde kníže předvedl obrovskou státnickou moudrost. Místo msty nabídl poraženému králi smír a přijal od něj české země do léna.
Tento krok zajistil státu dlouhá léta míru a obrovskou prestiž na mezinárodní scéně. Kníže Soběslav na počest triumfu nechal opravit rotundu svatého Jiří na hoře Říp. Krvavá epizoda odstartovala období stability a hospodářského rozkvětu.
👉🏻 Další historické zajímavosti.
