Před osmdesáti lety, 20. listopadu 1945, začal v troskách německého Norimberku proces, který změnil pohled světa na spravedlnost. Poprvé v dějinách stanuli představitelé poražené říše před mezinárodním soudem. V ruinách města, odkud kdysi zněly projevy o nadvládě rasy, začala nová éra odpovědnosti a práva.
Město, kde se kruh uzavřel
Norimberk byl tehdy městem duchů. Po letech bombardování zůstaly z většiny domů jen ohořelé zdi, ale Justiční palác přežil. A právě v něm usedlo 24 nejvyšších představitelů Třetí říše. Symbolika byla zřejmá, ve stejném městě, kde Hitler přijal rasové zákony, se teď soudilo jejich důsledky.
Nacisté kdysi z Norimberku udělali scénu svých sjezdů. Na Zeppelinově poli před stovkami tisíc lidí promlouval Hitler o síle říše. Architekt Albert Speer zde vybudoval monumenty, které měly přežít tisíc let. Dnes z nich zůstaly popraskané tribuny a rezavé zábradlí. Ironie dějin mluví sama za sebe, z města nacistické pýchy se stal symbol odpovědnosti.
Pod jeho ulicemi se skrýval i takzvaný Kunstbunker, tajný úkryt pro umělecké památky. „Památky chráněny byly, ale co se stane lidem, bylo nacistům prakticky jedno,“ řekla průvodkyně Michaela Puchinger pro Novinky.cz. Zatímco se schovávaly obrazy Dürera a korunovační klenoty, lidé mizeli v transportech smrti.
Tribunál, který zrodil pojem zločin proti lidskosti
Proces trval 218 dní. Soudci z USA, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu vyslechli 240 svědků a sepsali 16 tisíc stran protokolů. Na lavici obžalovaných seděli muži, kteří rozpoutali největší válku v dějinách, tedy Hermann Göring, Rudolf Hess, Joachim von Ribbentrop, Wilhelm Keitel a další.
Obžaloba stála na čtyřech bodech: spiknutí proti míru, plánování útočných válek, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. V soudní síni číslo 600 zaznívaly výmluvy, popírání i cynismus. „Vítěz je vždy soudce, poražený obžalovaným,“ prohlásil Göring. Julius Streicher hovořil o „triumfu světového židovstva“. Maršál Keitel se hájil slovy: „Pro vojáka je rozkaz rozkazem.“
Osm desítek let poté tyto věty zní děsivě známě. Norimberk ukázal, že žádná uniforma, rozkaz ani ideologie nemůže zbavit člověka odpovědnosti. Dvanáct rozsudků smrti a tři doživotí se staly novým právním pilířem světa, který se učil žít s vlastní vinou.
Česká stopa a dědictví spravedlnosti
Na procesu se výrazně podílel i československý právník Bohuslav Ečer. Jako člen komise pro válečné zločiny prosazoval, aby „zločin proti lidskosti“ nebyl jen morální pojem, ale právní definice. Československo později soudilo své vlastní válečné zločince včetně K. H. Franka, který marně doufal, že skončí mezi prominenty v Norimberku.
Soudní síň číslo 600 je dnes muzeem. „Je tu obrovský zájem od návštěvníků z celého světa, zvlášť ze čtyř tehdejších spojeneckých zemí,“ řekl kurátor Axel Fischer pro ČT24. Každý den sem přicházejí studenti, právníci i pamětníci, aby si připomněli, že právo bez odvahy nic neznamená.
Přeživší holocaustu Avraham Haršalom, který po útěku z transportu našel útočiště v Praze, později řekl: „Žádná odplata, ani ta v soudní síni, ale milionům lidí život nevrátila.“ I po osmdesáti letech jeho slova připomínají, že spravedlnost není pomsta, ale paměť.
