Střelné zbraně vznikly v Číně během 13. století, měly však původně úplně jiný účel. Číňané je používali hlavně během oslav a jako prostředek signalizace. Po celá staletí je tak ani nevyzkoušeli v rámci boje. Samotný střelný prach byl vynalezen už v 9. století a jeho válečné použití bylo dost možná nevyhnutelným efektem. Hlavně v momentě rozšíření do Evropy.
Trubka s ohněm
Než vznikl koncept jakékoli střelné zbraně v pravém slova smyslu, užívali vojáci ohnivé kopí. Na něm byla trubka s prachem, která po zapálení dštila oheň. Někteří vojáci si do ní dávali úlomky a kousky kovu, které pak vyletěly společně s plameny. Tento patent byl užíván hlavně v 10. století.
Jak se zrodilo dělo?
Spolu s černým prachem se do kanonu přidával i dusičnan draselný, který zvyšoval sílu směsi. Původně šlo o tvarovaný bambus, pak byl nahrazen kovovou trubkou. Občasné úlomky byly zárodkem pozdější střely. Když si všimli užitečnosti projektilu, začali Číňané užívat hlaveň ve tvaru vázy, která vyhazovala kouli.
Netrvalo dlouho, aby technologii zdokonalili, ve 14. století ji také představili Arabům. Podle historických zdrojů ji pak Mamelukové použili proti Mongolům, odsud jsou známá první děla použitá ve větší míře na bitevním poli. Arabové navíc zdokonalili střelný prach. Proto zbrani však protestovalo hodně Muslimů a střelné zbraně nebyly v boji moc vítané.
Přichází Evropa
O cestě střelného prachu, potažmo zbraní, do Evropy, existuje hned několik teorií. Smysl dává transport Hedvábnou stezkou přes Blízký východ. Druhá verze pracuje s Mongoly a jejich invazí během 13. století. Podle některých pramenů používali děla i Britové a to ve 40. letech 13. století.
Další prameny zmiňují využití děl Ruskem, když se v Moskvě bránilo v roce 1382 Mongolům. Tamní obyvatelé používali palné zbraně „tyufyaki“, což se dá přeložit jako „dělo“. Ve 14. století máme zdokumentovaná Italská ruční děla nazvaná Schippo.
Novověk a rozvoj
Obrovský vliv měl na evolucí těchto zbraní novověk, se kterým je spojeno mnoho vědeckých objevů. Tehdy vznikla „pistole“ ve známém tvaru s předním ládováním, stejně fungovaly muškety. Zlomem bylo vyvinutí závěru, který dovolil zadní nabíjení a také vznik zásobníku. Bojiště se změnila, bez tohoto nástroje už nešlo fungovat.
Poslední krok – automatika
Ten se začal rodit v roce 1500 ve Španělsku, kdy císař vybavil vojáky arkebuzami. Byly to totiž přesné ruční zbraně, přenosné a zároveň lehké. Nepotřebovaly žádné zvláštní vybavení, vojáci je mohli nosit v ruce bez omezení pohybu, současně přestali potřebovat brnění. Arkebuzy tak začaly dominovat bitvám, protože stály převážně proti rytířům.
První bitva, kdy španělská armáda vyhrála hlavně střelnými zbraněmi, proběhla v roce 1530 u Cerignoli. Nevýhodou byla pomalá obsluha i výstřel. Tohle spravila legendární „Springfieldka“. Šlo o jednu z nejlepších samonabíjecích pušek vyrobenou v 60. letech 19. století v USA. Následující vývoj už je jen zpřesňováním a zlepšováním jejího principu.
Zdroje: Iwm, Britannica, Wikipedia, ResearchGate
