V květnu 1978 se trojice bratranců Barešových pokusila v zoufalém úniku na Západ unést autobus plný gymnazistů. Cesta za svobodou skončila přestřelkou u hraničního přechodu Pomezí nad Ohří, smrtí nevinného řidiče a rozsudkem smrti, který patřil k nejtvrdším v éře normalizace.
Pokus o útěk přes železnou oponu
Ráno 23. května 1978 vyrazili bratranci Robert, Václav a Milan Barešovi na riskantní cestu za svobodou. Pocházeli z rodiny kolotočářů, žili z poutí a drobných kšeftů a v minulosti se často dostávali do potíží se zákonem. Milan se měl v ten den dostavit do vězení k výkonu trestu. Místo toho ale přesvědčil své bratrance, aby se pokusili utéct na západ.
„Byla to klukovina, bláznivina, byli jsme mladí. Nikoho bychom nezabili, nechtěli jsme nikoho zabít,“ řekl po letech jediný přeživší Václav Bareš pro historiky Ústavu pro studium totalitních režimů.
Bratranci si opatřili čtyři lovecké zbraně z opuštěného domu u Řevničova a večer dorazili do Chebu. Tam u chatové osady narazili na autobus gymnazistů z Říčan. Ti měli namířeno do Výmaru a zrovna hledali nocleh u Jesenické přehrady. Barešovi se chopili příležitosti.
Autobus plný dětí jako rukojmí
Když dospělý doprovod vystoupil z autobusu, ozbrojení muži vnikli dovnitř. Zmatení studenti považovali situaci zpočátku za žert, dokud Robert Bareš nevystřelil do vzduchu. Řidiči Janu Novákovi přikázali zamířit k hranicím. Po cestě propouštěli několik studentů, aby pohraničníkům předali vzkaz, pustí-li autobus za hranice, nikomu se nic nestane.
Autobus zastavil před první závorou v Pomezí nad Ohří krátce před osmou večer. Pohraniční stráž vyhlásila poplach a vystřelila světlici. Jeden z výstřelů lehce zranil studentku. Únosci začali vyjednávat a hrozili, že pokud závora nebude otevřena, začnou rukojmí zabíjet. Napětí trvalo několik hodin.
Po půlnoci dorazil na místo náměstek ministra vnitra a velitel Pohraniční stráže generál František Šádek. Ten únoscům slíbil, že pokud propustí děti, budou moci beztrestně pokračovat do Německa. Barešovi souhlasili a propustili všechny studenty, v autobuse zůstal jen řidič.
Krvavý konec u závory
Šádek dal následně pokyn k otevření závory a autobus se pomalu rozjel. Za druhou závorou však čekala léčka. Silnici zatarasil obrněný transportér, připravené jednotky měly rozkaz zahájit palbu, pokud autobus nezastaví.
Podle historika Martina Pulce z ÚSTR tímto rozhodnutím odsoudili řidiče k smrti. Krátce po druhé hodině ráno pohraničníci spustili střelbu. Na autobus vypálili přes tisíc nábojů. Následky byly tragické, mrtvý řidič Jan Novák a jeden z únosců, Milan Bareš. Robert a Václav byli těžce zraněni.
Pitva potvrdila, že řidiče zasáhly kulky zepředu, tedy od pohraničníků. „Lze vynést jednoznačný závěr, že řidiče nezavraždili únosci, ale byl zastřelen příslušníky Pohraniční stráže,“ uvedl Pulec pro ÚSTR.
Přesto se vyšetřování obrátilo proti přeživším únoscům. Robert i Václav Bareš při výsleších změnili své výpovědi a přijali verzi StB, že střelbu zahájili oni.
Rozsudek smrti a pozdější revize
Krajský soud v Plzni odsoudil 7. září 1978 Roberta Bareše k trestu smrti a Václava Bareše k 25 letům vězení. Rozsudek potvrdil i nejvyšší soud. Robert byl popraven 6. prosince 1979. Po roce 1990 byl verdikt zrušen a Václavův trest zmírněn. Soud v roce 1992 uznal, že původní rozsudek byl nepřiměřený a nespravedlivý.
Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu později obvinil generála Šádka a několik důstojníků Pohraniční stráže ze zavinění smrti řidiče. Případ se však nikdy nedostal k pravomocnému rozsudku. Generál Šádek zemřel v roce 2015.
Podle historika Pulce byl čin únosců zavrženíhodný, přesto nikdo z rukojmích neutrpěl fyzickou újmu. Tragédie se stala symbolem doby, kdy lidský život měl menší cenu než snaha totalitního režimu dokázat vlastní sílu.
.jpg){kind=link}