18. března 1980 se nad tajgou v Archangelské oblasti rozlehla rána, o které se svět neměl dozvědět celá desetiletí. Během přípravy k vypuštění rakety Vostok 2M došlo k masivní explozi paliva přímo na odpalovací rampě. Sovětský svaz tragédii na kosmodromu v Plesecku přiznal oficiálně až v roce 1989, kdy už v atmosféře politického uvolnění nešlo zapírat smrt padesáti odborníků.
Rutinní tankování v tajze
Přípravy na start špionážní družice Tselina-D probíhaly v mrazivém odpoledni podle léty prověřeného scénáře. Technici v tlustých vatovaných kabátech plnili nádrže rakety Vostok 2M vysoce hořlavým kerosinem a kapalným kyslíkem. Na rampě číslo 43 pracovali vojáci i inženýři, kteří kontrolovali těsnost spojů a tlak v systémech. Celý proces provázela nervozita z napjatých termínů, které armádní špičky v Moskvě vyžadovaly bez ohledu na únavu personálu.
Peklo na rampě 43
Kolem devatenácté hodiny místního času se z útrob nosiče začal šířit dým, který během vteřin vystřídala ohnivá koule o průměru stovek metrů. Palivo v nádržích se vznítilo kvůli vadnému filtru v čerpacím systému, což vedlo k okamžité destrukci celé kovové konstrukce. Tlaková vlna smetla obslužné věže a pohřbila osádku v troskách, které se během okamžiku změnily v rozžhavenou past.
Většina lidí v samotném centru výbuchu neměla nejmenší naději a zemřela okamžitě. Další oběti si vyžádal následný požár, který se v ostrém mrazu šířil nečekanou rychlostí. Záchranné práce brzdil nedostatek techniky a také fakt, že o dění v přísně utajeném areálu Plesecku nesměl nikdo vědět.
Přeživší končili v improvizovaných ošetřovnách v nedalekém městě Mirnyj. Lékaři tam prováděli zákroky v provizorních podmínkách a přímo na operační sály dohlíželi agenti tajné policie.
Hledání viníka v troskách
Vyšetřovací komise, kterou vedl Leonid Smirnov, se zpočátku pokoušela svalit vinu na obslužný personál a údajné porušení bezpečnostních předpisů. Tato verze se režimu náramně hodila, protože zbavovala odpovědnosti konstrukční kanceláře a dodavatele technologií. Skutečnou příčinu, tedy nekvalitní materiály použité při výrobě filtrů pro kapalný kyslík, se podařilo potvrdit až po důkladné rekonstrukci událostí.
Katalyzátorem zkázy se stala stříbrem potažená tkanina, která v kombinaci s čistým kyslíkem vyvolala chemickou reakci a následnou detonaci. Inženýři v zákulisí sice o riziku věděli, ale tlak na rychlost a úspory v centrálně řízené ekonomice převážil nad opatrností. Teprve po katastrofě došlo k úpravě technických norem, aby se podobný scénář při dalších startech neopakoval.
Rodiny padesáti mrtvých se dozvěděly pravdu jen v útržcích, často maskovanou za nehodu při běžném cvičení nebo úmrtí při výkonu služby. Státní aparát mlčel a pohřby probíhaly v tichosti, bez poct, které by tito lidé za svou práci pro vědecký pokrok zasloužili. Pleseck zůstal pro zbytek světa jen tečkou na mapě, kde se oficiálně nic zásadního nestalo.
Dozvuky sovětského mlčení
Archivy vydaly svědectví o zkáze v době glasnosti, kdy se na veřejnost dostaly i snímky ohořelého skeletu odpalovací rampy. Dnes na místě neštěstí stojí skromný památník se jmény všech, kteří v březnu 1980 zaplatili životem za ambice sovětského impéria. Cena za dobytí oběžné dráhy se v Rusku často počítala v lidských osudech místo rublů. Kosmodrom Pleseck funguje dál, ovšem s vědomím, že technická chyba v kombinaci s utajováním plodí jen zkázu.
_(cropped).jpg){kind=link}