V březnu 1891 se na pražském Petříně poprvé zakously krumpáče do země, aby připravily základy pro stavbu. Ta měla navždy změnit siluetu města. Členové Klubu českých turistů si tehdy usmysleli, že Praha potřebuje vlastní odpověď na pařížskou dominantu, a pustili se do akce s obdivuhodnou vervou. Začala se psát historie konstrukce. Dělníci ji stihli dokončit v rekordním čase pro blížící se Jubilejní zemskou výstavu.
Pařížská inspirace
Skupina nadšenců z Klubu českých turistů se v roce 1889 vypravila do Paříže. Tam spatřili čerstvě dokončený div světa inženýra Gustava Eiffela. Vilém Kurz a Vratislav Pasovský se po návratu domů rozhodli vztyčit podobnou dominantu nad Vltavou. Disponovali však podstatně skromnějšími prostředky. Celý záměr stál na odhodlání pražského měšťanstva a schopnosti inženýrů přizpůsobit velkolepý plán místním poměrům i svažitému terénu Petřína.
První výkop na kopci
Dne 16. března 1891 se na vrcholu kopce objevily první pracovní čety a zahájily hloubení základových jam pro patky budoucí věže. Půda v místě starých vinic a pískovcových lomů vydávala své poklady pomalu. Dělníci přesto postupovali vpřed s vědomím neúprosného termínu otevření během letní výstavy. Práce probíhaly v nadmořské výšce 318 metrů, a to tehdy vyžadovalo značnou fyzickou zdatnost zúčastněných kopáčů i zedníků.
Inženýrská preciznost
Projektantem železné konstrukce se stal inženýr František Prášil, ten spolu s Juliem Součkem navrhl osmiboký půdorys. Základna pražské věže plynule přechází rovnou do budovy a postrádá čtyři oddělené nosné pilíře, které známe z pařížského originálu. Ocelové prvky vyráběla Mostárna Pražské akciové strojírny a každá součástka musela přesně zapadnout do celkového rastru, aby věž odolala poryvům větru a bezpečně unesla stovky návštěvníků. Konstrukce vyžadovala lehkost i tuhost, tento fakt kladl vysoké nároky na kvalitu použitého materiálu.
Stavbaři používali osvědčené nýtování za tepla. Byla to hlučná a namáhavá metoda, přesto zaručovala pevnost spojů v proměnlivých klimatických podmínkách. Na Petřín dopravovaly veškerý materiál koňské povozy po strmých cestách a jarní bláto roku 1891 prověřilo trpělivost i sílu zvířat a lidí. Navzdory těmto logistickým potížím rostla věž k nebi ohromujícím tempem.
Logistika a finální podoba
Výška rozhledny dosáhla 63,5 metru. V kombinaci s nadmořskou výškou kopce se špička pražské věže ocitla ve stejné úrovni jako ta pařížská. Uvnitř konstrukce projektanti umístili dvě točitá schodiště. Stoupající a klesající davy turistů se tak vzájemně nemíchaly a doprava na vyhlídkovou plošinu zůstala bezpečná. Tento funkční detail vyřešil potenciální zácpy v úzkém hrdle věže.
Na stavbu spotřebovali inženýři přibližně 175 tun železa. Jde o nepatrný zlomek materiálu z francouzského vzoru a zároveň o vizuálně impozantní výsledek. Práce na montáži probíhaly velkou rychlostí a do 20. května dělníci dokončili prvních dvacet metrů konstrukce včetně spodní galerie.
Své plné výšky rozhledna dosáhla až 2. července. Následně se připravila instalace kabiny vnitřního výtahu. Ten tehdy fungoval na plynový pohon a elektrifikací prošel zhruba v polovině dvacátého století. Systém vodní převahy z městského vodovodu poháněl pouze sousední petřínskou lanovou dráhu.
Dnešní návštěvník stoupá po 299 schodech a málokdy domyslí rychlost vzniku této subtilní konstrukce od onoho březnového rána. Stavba na Petříně zůstává jasnou ukázkou technického pokroku devatenáctého století. Odvaha realizovat náročné nápady tehdy jasně zvítězila nad opatrností. Dnešní pohled z vrcholu věže na Prahu nabízí stejnou radost jako prvním návštěvníkům v roce 1891.
