Prezident Václav Havel vyhlásil počátkem roku 1990 velkou amnestii a tisíce trestanců se rázem dostaly na svobodu. Ve slovenském Leopoldově ale tehdy zůstali ti s nejhoršími tresty a celková atmosféra tam rychle houstla. Polovina března odstartovala hromadnou hladovku a ta bleskově přerostla v naprostý chaos i otevřenou vzpouru. Odsouzenci ovládli rozlehlý vězeňský areál a na celé dva týdny si za mřížemi nastolili vlastní pravidla.
Protest v nejpřísnějším žaláři
V polovině března 1990 vládla v Leopoldově atmosféra, kterou by šlo krájet, protože vězni odsouzení za vraždy a loupeže sledovali, jak jejich spolubydlící díky prezidentské milosti odcházejí na svobodu. Začalo to 15. března 1990 v jídelně, kde první skupina odmítla jídlo a vyhlásila hladovku, což strhlo lavinu odporu v celém objektu. Tato nespokojenost pramenila z pocitu nespravedlnosti, že se amnestie nevztahovala na recidivisty s vysokými tresty.
Zpočátku to vypadalo na obyčejný tichý protest. Během pár hodin se ale situace vymkla kontrole a vězni vytlačili dozorce z ubytoven rovnou za barikády vlastních cel. Jakmile se odsouzení dostali k hořlavinám, začali ničit vybavení a ukazovali bezradnému vedení svou převahu. Státní aparát v té době teprve složitě hledal cesty, jak v čerstvé demokracii zvládnout tak obrovskou vlnu násilí. S podobným scénářem totiž do té doby nikdo neměl sebemenší zkušenost.
Chaos v rukou odsouzenců
Brány věznice se tehdy staly hranicí mezi novou svobodou venku a světem, kde platilo právo silnějšího. Vězni se ozbrojili tyčemi, zápalnými lahvemi a podomácku vyrobenými bodci. Role neformálního vůdce se ujal Tibor Polgári a diktoval podmínky, které tehdejší správa nápravných zařízení z logických důvodů nemohla akceptovat. Atmosféra v areálu připomínala válečnou zónu, kde se mísil kouř z hořících matrací s hlukem skandujících davů na střechách budov.
Ministr vnitra Richard Sacher tehdy zkusil s rozzuřeným davem vyjednávat. Vzbouřenci však trvali na svém a tvrdě požadovali okamžité propuštění všech bez rozdílu. Za mřížemi mezitím začala platit zcela nová pravidla. Nejsilnější jedinci se rychle chopili moci a převzali kontrolu nad zásobami léků i jídla. Rozdělování nedostatkových věcí vyvolávalo další ostré střety přímo mezi odsouzenými. Úřadům s každým dnem docházela trpělivost. Záběry hořící budovy v televizním vysílání totiž povážlivě srážely důvěru v čerstvě budovaný státní aparát.
Když se ukázalo, že diplomatické řešení neexistuje, začala armáda a policie stahovat k Leopoldovu techniku a elitní útvary z celé země. V okolí věznice se shromáždilo přes 1000 ozbrojených mužů, včetně výsadkářů a speciálních jednotek URNA, kteří čekali na povel k útoku. Vězni naopak posilovali barikády v hlavních chodbách a připravovali se na střet, o kterém si naivně mysleli, že ho díky své převaze a znalosti terénu mohou vyhrát.
Rozhodující úder speciálních sil
Ráno 28. března nakonec ukončil patovou situaci koordinovaný útok speciálních jednotek podpořený obrněnými transportéry a vrtulníky, ze kterých se na střechy věznice slaňovali ozbrojenci. Vězni zapálili střechy a bojovali o každou chodbu, ale profesionální dril jednotek URNA a nasazení slzného plynu odpor zlomily během několika hodin intenzivního boje. Výsledkem střetu bylo několik desítek zraněných a zničený areál, který musel být po skončení operace prakticky celý zrekonstruován.
Po pacifikaci vzpoury se ukázalo, že škody na majetku přesahují 28 milionů tehdejších korun a značná část věznice se stala neobyvatelnou. Tibor Polgári byl později odsouzen k doživotnímu trestu, čímž se uzavřela jedna z nejtemnějších kapitol polistopadového vězeňství. Leopoldov dodnes slouží svému účelu.
