Poprava na Staroměstském náměstí nebyla jen ukázkou síly. Byla také signálem, že se v českých zemích něco definitivně zlomilo. V pondělí 21. června 1621 tu bylo veřejně popraveno 27 pánů, kteří se v předchozích letech postavili Habsburkům. Událost měla zanechat hluboký otisk v poddaných. A přesně to se povedlo.
Habsburští pánové dali jasně najevo, kdo drží opratě
Ještě za šera začali kati s přípravami. Před radnicí vyrostla vyvýšená dřevěná konstrukce potažená černou látkou. Celé náměstí obklíčili vojáci, aby dav drželi v uctivé vzdálenosti. Jeden po druhém byli přiváděni odsouzení, z nichž většina dobře věděla, že se domů už nevrátí. Nejdřív šli šlechtici, pak rytíři. A nakonec měšťané. Popravovalo se bez přestávky skoro pět hodin.
Označení „poprava českých pánů“ se pro tuhle událost sice vžilo, ale realitě příliš neodpovídá. Mezi sedmadvaceti popravenými byli jen tři skuteční páni. Zbytek tvořili rytíři a především měšťané, často z Prahy. Dva z nich byli navíc německého původu. Nešlo tedy jen o urozené odbojáře, ale o různorodou skupinu lidí, kteří se tehdejšímu systému znelíbili.
Meč byl určen jen některým. Ostatní čekala šibenice nebo potupa
Z dvanácti, kterým kat Jan Mydlář sťal hlavu, známe dnes nejčastěji jména tří šlechticů – Šlika, Budovce a Haranta. Jejich poprava byla veřejná a vyzývavá. Jejich hlavy se později staly výstražným symbolem, který císař nechal upevnit na věž při vchodu na Karlův most.
Ostatní byli oběšeni nebo jinak zmrzačeni. Někteří přišli o ruku, jiní byli před smrtí ještě zostuzeni. Tresty byly odstupňované podle původu, funkce i míry viny. Pro všechny ale platilo jediné. Návrat už nebyl možný.
Jan Jesenský, univerzitní rektor a lékař, byl odsouzen k obzvlášť krutému potrestání. Nejprve mu kat vyřízl jazyk, poté mu usekl hlavu a jeho tělo bylo následně rozčtvrceno. Stejně jako několik dalších měšťanů byl potrestán nejen za účast na povstání, ale i za své veřejné projevy, spisy a politickou činnost. Jeho smrt byla nejkrutější.
Visely celé desetiletí, pak zmizely beze stopy
Dvanáct uťatých hlav bylo na příkaz císaře vystaveno na Staroměstské mostecké věži. Kat je po popravě vynesl ve dvou dřevěných putnách a nabodl na železné pruty. Každá hlava byla upevněna do drátěného koše a otočena směrem do města nebo k mostu. U některých byly přidány i další části těla, například pravice nebo jazyk.
Po celých deset let byly tyto ostatky každodenní připomínkou mocenského zlomu, který nastal po Bílé hoře. Až v roce 1631, kdy saská vojska vstoupila do Prahy a katolická správa uprchla, došlo k sejmutí lebek. Protestantští exulanti je za účasti davu uložili do rakve a za zpěvu odnesli do Týnského chrámu.
Noc ukryla lebky, místo hrobu se nikdy neodhalilo
Skutečný pohřeb lebek proběhl v noci a v tajnosti. Cílem bylo zabránit tomu, aby se lebky znovu dostaly do rukou katolíků, a aby mohly být důstojně uloženy. Všechny lebky byly předem označeny jmény, které vlastní rukou napsal úředník Mikuláš Diviš. Ten byl při popravě sám potrestán přibitím jazyka k šibenici.
Od té chvíle se místo jejich uložení stalo jednou z velkých pražských záhad. Historici spekulují o několika variantách, především o Týnském chrámu nebo kostele sv. Salvátora. Ani moderní výzkumy ale zatím nedokázaly potvrdit, kam byly lebky skutečně uloženy. Jediná snesená lebka, ta patřící Šlikovi, byla pohřbena již dříve v chrámu sv. Salvátora.
Historie krutá i zapomenutá
Poprava sedmadvaceti mužů byla symbolem konce české stavovské svobody. Po ní následovalo tvrdé období rekatolizace, majetkových konfiskací a postupného úpadku české politické samostatnosti. Císař tímto aktem nejen potrestal odpor, ale zároveň ukázal, že jakýkoli další pokus o vzdor bude bez milosti potlačen.
Ačkoliv se o popravě učí ve školách a připomíná ji pamětní deska na Staroměstské radnici, většina jmen popravených zůstala v anonymitě. Zůstala jen ta nejvýraznější. A s nimi lebky, které deset let shlížely na Prahu a pak beze stopy zmizely.
Michelangelův David: Socha, kterou kdysi odmítli, dnes vydělává miliony a pořád mate odborníky
Zdroj: Deník, Plus.Rozhlas
