V sobotu tomu bude 113 let, kdy se narodil pro jedny symbol šedi a úpadku, pro jiné inteligentní pragmatik, který zachránil, co se dalo. Gustáv Husák je dodnes nejkomplikovanější postavou našich moderních dějin. Muž, který si prošel peklem komunistických kriminálů, aby nakonec sám utahoval šrouby a dovedl zemi do éry bezčasí.
Jeho příběh není černobílý, ačkoliv se na něj tak často vzpomíná. Gustáv Husák, který se narodil 10. ledna 1913 v Dúbravce, byl bytostný politik. Historik Michal Macháček jej popisuje jako „homo politicus“, člověka, pro kterého byla politika vášní i smyslem života, jemuž obětoval naprosto vše. Paradoxně to byl právě tento systém, kterému věřil, jenž ho v padesátých letech semlel způsobem, který by většinu lidí zlomil. On ale přežil. A nezapomněl.
Vězeň, který odmítl hrát roli
Padesátá léta byla dobou temna a Husák se ocitl v jejím středu. Ve vykonstruovaném procesu s takzvanými buržoazními nacionalisty dostal doživotí. Zatímco jeho kolega a vzor Vlado Clementis skončil na šibenici, Husák unikl smrti díky své pověstné tvrdohlavosti a inteligenci.
Většina obviněných se pod nátlakem a mučením přiznávali k absurdním činům, Husák ale mlčel nebo zapíral. Vsugeroval si, že vyšetřovatelé nemohou být komunisté, ale fašisté. Tímto mentálním trikem si zachoval příčetnost i život. „Svým statečným postojem patrně nezachránil život pouze sobě, ale i dalším spoluobviněným,“ vysvětluje historik Macháček. Jeho proces se tak protáhl až do roku 1954, kdy už Stalin nežil a nejhorší vlna teroru opadla.
Já jsem ten slovenský nacionalista
Po propuštění v roce 1960 a následné rehabilitaci by kdekdo čekal, že se stáhne do ústraní. Husák však zamířil zpět na vrchol. Rok 1968 se pro něj stal výtahem k moci. Ačkoliv se zpočátku vezl na vlně reforem, velmi rychle pochopil, odkud vítr fouká.
Když jej prezident Svoboda vzal po invazi vojsk Varšavské smlouvy na jednání do Moskvy, Husák se předvedl jako pragmatický hráč. Leonid Brežněv ho zpočátku vnímal nedůvěřivě, ale Husák mu vzal vítr z plachet hned při představování. „To jsem já, ten slovenský nacionalista,“ prohlásil údajně Husák, čímž okamžitě otupil ostří sovětské kritiky. Brežněv v něm nakonec našel spojence, který nebyl zdiskreditovaný jako Vasil Biľak, ale zároveň byl ochotný plnit zadání Kremlu.
Prezident zapomnění
Následující dvě desetiletí se nesla ve znamení „prezidenta zapomnění“. Husák, vzdělaný právník a intelektuál, se stal symbolem nehybnosti. Normalizace pod jeho vedením znamenala pro statisíce lidí vyhazovy z práce a konec kariéry. Přitom existovaly náznaky, že to mohlo být jinak.
Valentin Falin, někdejší sovětský velvyslanec a poradce, vzpomínal na setkání s Husákem v Bonnu v roce 1978. Radil mu, aby rehabilitoval lidi z roku 1968 a vrátil je do života. Husákova reakce byla typicky vyhýbavá. „Husák na to nijak nereagoval. Odpověděl pouze, že o tom bude přemýšlet,“ popsal setkání Falin. K žádné změně však nedošlo. Husák, který sám zažil nespravedlnost, ji nyní chladnokrevně aplikoval na jiné.
Jeho éra je dodnes vizuálně spojena s povinnými prvomájovými průvody a především s jeho vřelými objetími se sovětskými vůdci. Ikonický polibek s Brežněvem se stal terčem vtipů. Lidé si šuškali: „Jako politik je ten Husák nic moc, ale líbat, to se musí nechat, líbat opravdu umí.“
Osamělý konec na Hradě
Závěr jeho politické kariéry byl trpký. V roce 1989 byl Husák nemocný, téměř slepý a izolovaný. Neměl kolem sebe žádný „klan“, byl to politický solitér, který se držel u moci jen díky podpoře Moskvy a neschopnosti svých oponentů. Když přišel Listopad 89, pochopil, že je konec. Odmítl návrhy, aby povolal armádu, a nechtěl ani vystoupit na balkoně Melantrichu, jak mu radili někteří naivní poradci. „Nebudu nikomu hrát divadlo,“ prohlásil tehdy.
Jeho odchod měl až absurdní tečku. Na Den lidských práv, 10. prosince 1989, jmenoval Vládu národního porozumění v čele s Mariánem Čalfou. Na fotografiích si připíjí s lidmi, které jeho režim léta perzekvoval, včetně nového ministra Jiřího Dienstbiera, který ještě nedávno pracoval jako topič. Hned poté abdikoval. Zemřel o dva roky později v ústraní, jako soukromá osoba, kterou historie odsoudila dříve, než stačila vydechnout naposledy.
