Dnes je to přesně 65 let od chvíle, kdy se Spojené státy ocitly setinu vteřiny od vlastní zkázy. Nad Severní Karolínou se rozpadl strategický bombardér B-52 a k zemi zamířily dvě vodíkové pumy o síle, která by z východního pobřeží USA udělala radioaktivní pustinu. Banální technická závada mohla změnit dějiny lidské civilizace. Ameriku tenkrát nezachránila armáda ani prezident Kennedy, ale obyčejná náhoda a jeden zoufale jednoduchý elektrický obvod.
Poslední let
Bylo krátce po půlnoci, když se kapitán Walter Scott Tulloch snažil udržet svůj obří stroj ve vzduchu. Bombardér Stratofortress odstartoval ze základny Seymour Johnson k rutinnímu hlídkovému letu v rámci operace Coverall. Mělo jít o standardní misi během studené války, kdy byly americké bombardéry neustále ve vzduchu a čekaly na rozkaz k úderu na Sovětský svaz. Nepřítel se však tentokrát skrýval přímo v křídle letadla. Masivní únik paliva narušil strukturální integritu stroje a posádka ztratila nad kolosem kontrolu. Letadlo se ve výšce necelých tří kilometrů začalo rozpadat.
Tulloch vydal rozkaz k opuštění paluby. Pět letců se stihlo katapultovat a přežilo, tři takové štěstí neměli a zahynuli v troskách. Odtržením trupu se uvolnily dva smrtonosné náklady. Dvě termonukleární pumy Mark 39, každá o síle čtyř megatun. Jedna taková bomba měla ničivý potenciál asi 260krát větší než ta, která srovnala se zemí Hirošimu.
Smrtící náklad
První bomba se zachovala přesně tak, jak byla naprogramována pro případ útoku na Moskvu. Její systémy vyhodnotily pád jako bojové nasazení. Otevřel se stabilizační padák a třítunový kolos se ladně snesl do bahnitého pole poblíž městečka Faro.
Stála tam zapíchnutá v zemi, jako by čekala na povel. Druhá puma takové štěstí neměla. Padák se neotevřel a bomba narazila do země v plné rychlosti, přičemž se zavrtala hluboko do bažinaté půdy.
Farmáři v okolí Goldsboro viděli jen záblesky a trosky padající z nebe. Netušili, že se jim na dvorku válí zbraně hromadného ničení. Armáda okamžitě uzavřela oblast.
Když dorazili pyrotechnici k první bombě, polil je studený pot. Zbraň prošla všemi fázemi odjištění. Baterie byly aktivní, roznětky nabité. Chyběl poslední krok k explozi.
Jeden spínač
Teprve o osm let později, v roce 1969, sepsal inženýr Parker F. Jones z laboratoří Sandia tajnou zprávu, která po odtajnění v roce 2013 šokovala celý svět. Analýza ukázala, že u první bomby selhaly tři ze čtyř bezpečnostních pojistek. Systém byl přesvědčený, že je ve válce. Jediná věc, která zabránila termonukleární explozi, byl nízkonapěťový spínač. Ten jediný zůstal v poloze „vypnuto“.
Jones ve své zprávě nešetřil kritikou, protože šlo o technicky zastaralou součástku, která mohla selhat při jakémkoli zkratu. „Jeden jednoduchý, nízkonapěťový spínač, využívající technologii dynama, stál mezi Spojenými státy a obrovskou katastrofou,“ uvedl Jones doslova v dokumentu, který citoval britský The Guardian.
Radiace pod kukuřicí
Kdyby došlo k výbuchu, radioaktivní spad by zasáhl Washington, Baltimore, Philadelphii a možná i New York. Miliony lidí by byly v ohrožení života. Armáda nakonec první bombu bezpečně deaktivovala.
S tou druhou to bylo složitější. Náraz ji rozbil na kusy a pohřbil desítky metrů pod zem. Většinu trosek vojáci vykopali, ale sekundární uranové jádro se jim nikdy nepodařilo najít. Zůstalo tam dodnes.
Armáda místo toho odkoupila pozemek, obehnala ho plotem a zakázala tam stavět nebo kopat. Pod kukuřičným polem v Severní Karolíně tak dodnes leží šílená připomínka toho, jak blízko jsme byli konci světa.
