Představte si rok 1969. Neil Armstrong nesestupuje po žebříku do měsíčního prachu, ale dívá se na radioaktivní kráter. Přesně tak mohla vypadat realita, kdyby americké letectvo na konci 50. let dotáhlo do konce tajný projekt A119. Cíl byl prostý, odpálit na Měsíci jadernou nálož tak silnou, aby záblesk viděli lidé ze Země pouhým okem. Odtajněné dokumenty i svědectví vědců ukazují, jak blízko jsme byli vesmírné katastrofě jen proto, aby USA ukázaly svaly.
Závod o přežití a sovětská noční můra
Psal se rok 1957 a Spojené státy byly nervozní. Sovětský svaz vypustil Sputnik a jeho pípání nad hlavami Američanů znamenalo jediné, západ prohrává. V atmosféře strachu a ponížení hledal Washington způsob, jak rychle a brutálně obnovit svou prestiž. Konvenční metody selhávaly, rakety Vanguard vybuchovaly na startovacích rampách a veřejné mínění se hroutilo.
V této hysterii se zrodila myšlenka, která dnes zní jako scénář béčkového sci-fi. Projekt A119, oficiálně nazvaný „Studie lunárních výzkumných letů“, měl jasné zadání. Dopravit na terminátor Měsíce (rozhraní světla a stínu) jadernou hlavici a odpálit ji. Exploze měla vytvořit prachový mrak osvětlený Sluncem, který by byl viditelný z Moskvy i New Yorku.
Že nešlo jen o nevinný vědecký experiment, potvrzují i dobové sovětské analýzy, které se podařilo získat zpravodajským službám. V dokumentu CIA s krycím názvem IRONBARK, který obsahuje překlad tajného článku generálporučíka N. Korenevského, je americká motivace popsána zcela jasně. Sověti citovali tehdejšího senátora J. F. Kennedyho: „Nadvláda ve vesmíru bude podstatou příštího desetiletí. Národ, který ovládá vesmír, bude ovládat i svět.“
Mladý Carl Sagan a matematika zkázy
Na projektu se v Chicagu podílel tým deseti špičkových vědců. Mezi nimi byl i tehdy neznámý doktorand Carl Sagan, pozdější popularizátor vědy. Jeho úkolem nebylo zkoumat mimozemský život, ale vypočítat, jak se bude chovat expanze prachového mraku po jaderném výbuchu v nízké gravitaci. Bez těchto výpočtů by nebylo jisté, zda bude tato šílená „show“ ze Země vůbec vidět.
Vedení projektu převzal fyzik Leonard Reiffel. Ten po letech, když se existence projektu provalila, neskrýval své znechucení nad tím, co měli za úkol. „Byl jsem zděšen, že se o takovém gestu pro ovlivnění veřejného mínění vůbec uvažovalo,“ přiznal Reiffel pro BBC. Vědci původně zvažovali vodíkovou bombu, ale ta byla na tehdejší rakety příliš těžká. Volba tak padla na menší hlavici W25 o síle 1,7 kilotuny. Pro srovnání bomba v Hirošimě měla sílu zhruba 15 kilotun.
Proč to nakonec neodpálili
Plán byl technicky proveditelný. Americké letectvo mělo rakety, mělo hlavice a mělo i vůli. Přesto byl projekt A119 v lednu 1959 zrušen. Důvodem byl pragmatický kalkul rizika. Pokud by raketa selhala při startu, což se tehdy stávalo běžně, jaderná hlavice by mohla dopadnout na obydlené území USA nebo spojenců. Dalším faktorem byla věda. Zamoření Měsíce radiací by znemožnilo budoucí výzkum a případnou kolonizaci, o které se už tehdy snilo.
Historik David Lowry to pro britská média shrnul slovy: „Kdyby pokračovali, nikdy bychom neměli ten romantický obraz Neila Armstronga, jak dělá ‚jeden malý krok pro lidstvo‘.“ Místo toho bychom se dívali na zjizvenou tvář našeho souputníka.
Sovětská reakce a dnešní kontext
Zajímavé je, že Sověti uvažovali o tomtéž. Jejich projekt E-4 měl podobné parametry, ale i oni nakonec ustoupili kvůli obavám z mezinárodního incidentu, pokud by raketa spadla zpět na jejich území. V dokumentech IRONBARK generál Korenevskij varoval, že USA plánují systém „vesmírného bombardování“ (NABS), který by zahrnoval satelity s jadernými zbraněmi kroužící nad Sovětským svazem.
Tato paranoia hnala obě strany k extrémům. Dnes,kdy sledujeme nové závody o Měsíc v rámci programu Artemis a čínských ambicí, působí projekt A119 jako memento. V dobách krize jde racionalita často stranou a velmoci jsou ochotny riskovat nenapravitelné škody na životním prostředí celého solárního systému jen pro krátkodobý politický zisk. Měsíc nakonec zachránilo to, že živý astronaut s vlajkou vypadal v televizi lépe než radioaktivní hřib.
