Toulala se po moskevských ulicích, když ji v roce 1957 odchytili pracovníci sovětského ústavu leteckého lékařství. O pár měsíců později se stala prvním živým tvorem, který se dostal na oběžnou dráhu Země. Let, který měl být oslavou vědy a lidského pokroku, se proměnil v tragédii. Fenka Lajka totiž zemřela několik hodin po startu kvůli stresu a přehřátí.
Jak se obyčejná fenka stala součástí závodu o vesmír
V padesátých letech zuřil mezi Spojenými státy a Sovětským svazem závod o prvenství ve vesmíru. Úspěch první družice Sputnik 1 v říjnu 1957 posílil sovětské sebevědomí a Kreml chtěl své prvenství potvrdit dalším krokem. Vznikl tak nápad vypustit na oběžnou dráhu živého tvora. A volba padla na psa.
Lajka, drobná toulavá fenka, byla pro takový úkol vybrána záměrně. Byla klidná, přizpůsobivá a měla zkušenost s tvrdým životem. Profesor Oleg Gazenko, který se na přípravě experimentu podílel, později vzpomínal: „Byli to moudří a chápaví psi, kteří si vážili dobrého zacházení a byli ochotni pracovat i za kousek chleba.“ Právě tato povaha z ní udělala ideálního kandidáta.
Původně se jmenovala Kudrjavka, ale svět ji poznal jako Lajku. Západní média jí přezdívala Muttnik, což byla slovní hříčka spojující „mutt“ a „Sputnik“. Těsně před startem si ji vědec Vladimir Jazdovskij vzal domů, aby mohla strávit poslední chvíle v teple a klidu. „Chtěl jsem pro ni udělat něco hezkého. Měla před sebou už tak málo dní,“ napsal později ve své knize.
Mise, která měla ukázat sílu vědy
Myšlenka druhého Sputniku nevzešla z laboratoře, ale z politického zadání. Nikita Chruščov chtěl k výročí říjnové revoluce nabídnout světu důkaz technické převahy Sovětského svazu. Hlavní konstruktér Sergej Koroljov dostal na realizaci pouhý měsíc. Vědci pracovali ve dne v noci, často bez spánku a odpočinku.
Kabina pro Lajku měřila necelý metr a vážila několik desítek kilogramů. Byla vybavena ventilačním systémem, přístroji pro sledování srdeční činnosti a zásobníkem s krmivem. Když start z kosmodromu Bajkonur několikrát odložili, Lajka musela čekat tři dny v uzavřeném prostoru. Kabinu ohřívali pomocí hadice, aby nezmrzla.
3. listopadu 1957 se raketa vydala na oběžnou dráhu. Po startu se její tep prudce zvýšil a dech se zrychlil, po několika minutách se však její tělo přizpůsobilo beztížnému stavu. Data o teplotě a vlhkosti však ukazovala na postupné zhoršování podmínek. „Po pěti až sedmi hodinách už pes nevykazoval známky života,“ uvedl později vědec Dmitrij Malašenkov. Lajka zemřela na stres a přehřátí.
Oficiální propaganda mezitím hlásila, že fenka je v pořádku a statečně pokračuje v letu. Pravda o její smrti byla zveřejněna až o čtyři desetiletí později.
Hrdinka propagandy a začátek nové éry
Lajka se okamžitě stala součástí sovětské propagandy. Její tvář se objevila na poštovních známkách, pohlednicích i baleních čokolády. Byla prezentována jako hrdinka, která obětovala život pro pokrok lidstva. Veřejnost ji obdivovala, aniž by znala okolnosti jejího utrpení.
Na Západě vzbudil experiment pobouření. Britský deník The Times označil Lajku za „nejosamělejšího a nejsmutnějšího psa v dějinách“ a pokus za „monstrózní a odporný“. Před sídlem OSN se konaly protesty proti krutému zacházení se zvířaty, lidé nosili transparenty s nápisy „Zastavte týrání“.
S odstupem času litovali i samotní vědci. „Čím víc času uběhlo, tím víc lituji. Neměli jsme to dělat,“ řekl v roce 1998 Oleg Gazenko. „Nedozvěděli jsme se tolik, aby to ospravedlnilo smrt psa.“ Přesto právě tento pokus otevřel cestu dalším misím. V roce 1960 se fenky Belka a Strelka vrátily z oběžné dráhy živé a staly se důkazem, že člověk může přežít totéž.
