Kdysi dávno, snad na úsvitu dějin, stanul muž se svou družinou na kopci jménem Říp. Rozhlédl se po krajině a z jeho úst zaznělo cosi, co dodnes zní každému Čechovi v uších. Ale byl to skutečně praotec Čech?
Kdo byl onen praotec? A byl vůbec?
Nejstarší písemná zmínka o praotci Čechovi pochází z Kosmovy kroniky, sepsané na začátku 12. století. Jenže Kosmas sám připustil, že čerpá z ústního podání starců. Přesto jeho vyprávění zní velkolepě. Země „sladkým medem a mlékem vlhnoucí“ prý čekala jen na to, až ji někdo objeví a pojmenuje. A kdo jiný by jí měl dát jméno než vůdce družiny, muž jménem Čech.
Kosmas ale ve skutečnosti psal latinsky a svého hrdinu označil jako „Boemus“. Tedy ne Čech, ale Bojem. Od toho pak odvodil jméno celé země – Boemia, jak tehdy zněl latinský název Čech. Už tehdy existovala slova „Češi“ a „Čechy“, ale měla spíš význam „našinci“ a „země našinců“. Mýtus o muži, podle nějž byla pojmenována celá země, se tedy začíná drobit hned na začátku.
Příběh, který rostl s každým dalším kronikářem
Dalimil, další z našich středověkých kronikářů, příběh rozvinul. Čech byl podle něj nejen vůdce, ale také bratr. Mladší Lech se s ním vydal na cestu, ale v místě, kde dnes stojí hora Říp, se jejich cesty rozešly. Lech šel dál a založil Kouřim. Dle legendy si bratři domluvili kouřové signály, aby se našli. A tady už příběh začíná být poetický jako starý epos.
Spisovatel Alois Jirásek v Starých pověstech českých na to navázal a dal příběhu ještě silnější národní náboj. Jenže i on musel udělat úpravy. Například zamlčel, že Lech se měl později vrátit do Polska, kde se stal zakladatelem Krakova a otcem Kroka. To by totiž narušilo celý navazující mýtus o Krokových dcerách, který je pro české dějiny stejně zásadní jako samotný Čech.
Pak je tu ještě Václav Hájek z Libočan. Ten měl ve své kronice z roku 1541 odpověď na všechno. Třeba i na to, kdy přesně praotec Čech zemřel. Bylo mu prý 86 let a pohřbili ho tři dny po smrti v místě, kterému dali jméno Ctiňoves. Hájek ale nebyl historik. Byl to vypravěč s bohatou fantazií a jeho dílo odborníci berou s velkou rezervou. Co nevěděl, to si jednoduše domyslel.
Co říkají dnešní vědci a kde je vlastně pravda?
Moderní historikové se shodují v jednom. Kosmas si praotce Čecha pravděpodobně vymyslel. Snažil se zaplnit prázdné místo v dějinách národa, nabídnout počáteční bod, mýtus, který sjednocuje. Příběh o vůdci, který najde zaslíbenou zemi a pojmenuje ji po sobě, se objevuje napříč evropskými národy. U Poláků mají Lecha, u Chorvatů Charváta, u Řeků Helléna. Není divu, že ani my jsme nechtěli zůstat pozadu.
A odkud vlastně Slované přišli? Teorie pravlasti jich nabízí hned několik, a to od oblasti mezi Dněprem a Vislou až po jihovýchodní Evropu kolem Dunaje. Staroruský letopisec Nestor zmínil Dunaj, Dalimil zas Chorvatsko. Ale možná si každý kronikář jen přisadil vlastní verzi. Pravda je taková, že Slované se po Evropě rozšiřovali v několika vlnách a jejich migrace byla mnohem složitější, než by legenda dovolila.
Když se pak archeologové a amatérští nadšenci pokoušeli najít skutečný hrob praotce Čecha, nejčastěji padala zmínka o Ctiněvsi u Řípu. Páter Krolmus tvrdil, že tam našel i kámen s nápisem, ale ten se dávno ztratil. A s ním i jakýkoli důkaz, že Čech vůbec existoval.
A tak nám zůstává jen příběh. Příběh, který přežil staletí. A i když víme, že ho možná nikdo nezažil, stejně ho rádi čteme, vyprávíme a připomínáme. Protože právě takové příběhy tvoří národy. Ne fakta, ale legendy, které si předáváme z generace na generaci.
Zdroj: StoPlusJednička, Memento-historia, StoPlusJednička
