Hledali ho faraoni, římští centurioni i moderní dobrodruzi. Otázka, kde se rodí nejdelší řeka světa Nil, trápila lidstvo tisíce let a stala se posedlostí, která ničila přátelství a stála životy. Definitivní odpověď přinesl až příběh plný zrady, nemocí a jedné tragické nehody s loveckou puškou.
Staří Římané měli pro pošetilou snahu dosáhnout nemožného okřídlené úsloví „Nili caput quaerere“. Tedy hledat hlavu Nilu. Císař Nero byl však muž, který neuznával slovo nejde. V letech 60 až 61 našeho letopočtu vyslal expedici pretoriánů, své osobní stráže, aby tuto geografickou chiméru pokořili. S pomocí etiopských průvodců se elitní vojáci prodrali hluboko do afrického vnitrozemí.
Jejich cesta skončila v neprostupných bažinách Sudd v dnešním Jižním Súdánu. Římané narazili na bariéru, kterou nedokázali překonat ani s nejlepší disciplínou antického světa. Vrátili se s nepořízenou. Stejně dopadli o staletí dříve Egypťané. Faraon Ptolemaios II. Filadelfus sice nechal mapovat tok řeky, jeho lidé se ale dostali maximálně k soutoku Modrého a Bílého Nilu u Chartúmu. Tam stopa končila. Tajemství zůstalo pohřbeno v africké džungli na další dvě tisíciletí.
Dva kohouti na jednom smetišti
Zlom přišel až v éře královny Viktorie. Do pátrání se vložili dva muži, kteří nemohli být odlišnější. Richard Francis Burton byl bouřlivák, lingvista ovládající údajně čtyřiadvacet jazyků a muž, který se neváhal v přestrojení vydat do zakázaných svatých měst islámu. John Hanning Speke byl naopak typický armádní důstojník. Disciplinovaný, chladný, zaměřený na výkon.
Společně vyrazili v červnu 1857 ze Zanzibaru. Expedice byla peklem na zemi. Oba muže kosily tropické nemoci. Speke dočasně oslepl a trpěl bolestivými vředy v uších. Burton na tom nebyl o nic lépe. Částečně ochrnul a vředy v ústech mu znemožňovaly mluvit. Přesto se hnali dál za vidinou velkého jezera.
Když dorazili k jezeru Tanganika, Burton doufal, že našel cíl. Místní ho ale vyvedli z omylu. Řeka Ruzizi do jezera vtékala, nevytékala z něj. Burton byl zlomený, nemocný a nemohl pokračovat. Speke se však uzdravil a rozhodl se pro riskantní krok. Nechal parťáka v táboře a vyrazil na sever sám.
Viktoriino jezero a zrada přátelství
Spekeho sólo akce přinesla ovoce. Objevil obrovskou vodní plochu, kterou na počest panovnice pojmenoval Viktoriino jezero. Byl si jistý. Tohle je ono. Neměl sice důkaz v podobě jasného výtoku řeky, ale intuice mu velela, že úkol splnil. Vrátil se k Burtonovi, ten však jeho nadšení nesdílel. Považoval Spekeho objev za unáhlený a nepodložený.
Napětí mezi oběma muži gradovalo při návratu do civilizace. V Adenu se dohodli, že s oznámením výsledků počkají, až dorazí do Anglie oba. Speke ale dohodu porušil. Připlul do Londýna o dvanáct dní dříve a slávu strhl na sebe. Královská zeměpisná společnost mu tleskala, Burton zuřil. Z přátel se stali sokové na život a na smrt.
Speke se do Afriky vrátil v roce 1860, tentokrát s Jamesem Grantem, aby své tvrzení potvrdil. V červenci 1862 konečně stanul u vodopádů, kde voda opouštěla jezero a mířila na sever. „Viděl jsem, že starý Otec Nil pramení nepochybně z Viktoriina jezera a toto jezero, jak jsem předpovídal, je velikým pramenem té svaté řeky,“ zapsal si Speke do deníku. Z Chartúmu pak odeslal lakonický telegram: „Nil je vyřešen.“
Osudný výstřel
Spor tím neskončil. Burton, zdatný rétor a manipulátor, zpochybnil i tento důkaz. Tvrdil, že Speke jezero neobeplul celé a nemůže si být jistý. Veřejnost byla rozdělena. Rozhodnout měla velká veřejná debata v lázních Bath, naplánovaná na 15. září 1864. Burton se těšil, jak svého soka argumentačně roztrhá na kusy.
K duelu nikdy nedošlo. V den debaty dorazila do sálu šokující zpráva. John Hanning Speke byl mrtev. Dopoledne vyrazil na lov koroptví a při přelézání kamenné zídky na něj vyšla rána z jeho vlastní pušky.
„Můj bože, on se zabil!“, vykřikl prý Burton, když se novinu dozvěděl. První myšlenka patřila sebevraždě ze strachu před konfrontací. Vyšetřování ale potvrdilo nešťastnou náhodu. Burton, ačkoliv drsný chlap, byl smrtí bývalého přítele zdrcen. O vítězství v debatě přišel tím nejhorším možným způsobem.
Nil se brání dodnes
I když se dnes učíme, že Nil vytéká z Viktoriina jezera, moderní věda dává částečně za pravdu i skeptikům. Řeka nemá jen jeden zdroj. Viktoriino jezero je samo napájeno řekami Kagera a Semliki, které pramení v pohoří Ruwenzori.
„Pohoří Ruwenzory je stejně důležitým zdrojem nilské vody jako Viktoriino jezero,“ upozorňuje badatel Christopher Ondaatje, který v roce 2016 podnikl expedici po stopách viktoriánských cestovatelů. Uvedl to pro magazín IFL Science.
