Jantarová komnata dodnes vyvolává vlnu otázek a nadějí v řadách historiků i dobrodruhů. Tento drahocenný dar pruského krále Bedřicha I. zmizel v nejisté době konce války a jeho stopa zůstává jednou z největších záhad minulého století. Mnoho indicií vede přímo do temných štol v severočeském pohraničí. Právě zde se pravděpodobně uzavřela kapitola transportu beden naplněných drahým jantarem.
Z Královce do Čech
Pruský král Fridrich Vilém I. věnoval v 18. století jantarové obložení ruskému caru Petru Velikému jako výraz politického spojenectví. Toto umělecké dílo zdobilo paláce v Petrohradě až do okamžiku, kdy ho německá armáda během operace Barbarossa odvezla zpět do Královce. S postupem Rudé armády v roce 1945 nastala horečná snaha poklad znovu přemístit do vnitrozemí, hlouběji do bezpečí sudetských hor. Nacisté bedny naložili na nákladní auta a poslali je směrem na jih, kde se stopa v dýmu dělostřelecké palby a všeobecného zmatku definitivně rozplynula.
Stopy u Svaté Kateřiny
Archivní záznamy a výpovědi pamětníků nasměrovaly poválečné vyšetřovatele k zámku Frýdlant a okolí Hory Svaté Kateřiny. V této drsné krajině Krušných hor existuje hustá síť starých rudných dolů, které německé velení využívalo pro účely zbrojního průmyslu i jako provizorní úkryty pro uloupené cennosti.
Erich Koch, tehdejší gauleiter Východního Pruska, měl podle některých nedoložených teorií osobně dohlížet na transporty směřující do těchto končin, což měly potvrdit poválečné výslechy zajatých důstojníků. Místní obyvatelé si pamatovali podivné noční aktivity vojáků, kteří narychlo uzavírali vstupy do podzemí dřív, než oblast obsadila sovětská vojska. TRoto však nebylo nidky oficiálně prokázáno.
Zazděné chodby a mlčení
Oddíly SS pod velením Hanse Kammlera v dubnu 1945 operovaly v Krušnohoří s neobvyklou vervou, která neodpovídala běžným ústupovým bojům. Tito muži zodpovídali za nejutajovanější projekty říše. Teorie o tom, že by jeho přítomnost souvisela s Jantarovou komnatou, je však spekulativní a oblíbená především mezi hledači pokladů, oficiální historiografie se soustředí na jeho roli v programu tajných zbraní.
Zámek Frýdlant figuruje v hlášeních jako další bod na trase, kudy prchající nacisté přepravovali uloupené umělecké sbírky z okupovaných území. Kasteláni a historici opakovaně zmiňují nálezy zazděných výklenků, které však po svém otevření vydaly pouze prázdnotu nebo bezvýznamné haraburdí z konce války.
Skutečný poklad pravděpodobně odpočívá hlouběji v žulovém masivu, kde příroda a lidská ruka vytvořily téměř nedobytný trezor chráněný tunami horniny. Celý logistický řetězec přesunů vykazuje znaky profesionálně řízené operace, jejímž cílem bylo zmást budoucí hledače i vítězné mocnosti pomocí falešných stop.
Pátrání bez výsledku
Pátrací akce v 70. a 80. letech minulého století probíhaly pod přísným dohledem státní bezpečnosti i tehdejších sovětských poradců. Často nastávala situace, kdy v okamžiku, kdy vrtná souprava narazila na dutinu nebo se kopáči přiblížili k nadějnému cíli, přišel shora striktní příkaz k okamžitému zastavení prací.
Tyto momenty vyvolávají otázky, zda tehdejší političtí představitelé měli zájem na tom, aby pravda o osudu carského daru zůstala skryta před veřejností. Oficiální zprávy pak lakonicky konstatovaly, že další výzkum je ekonomicky neúnosný nebo technicky nerealizovatelný vzhledem k bídnému stavu šachet.
Hledači pokladů jako Helmut Gaensel věnovali studiu map a terénu u Hory Svaté Kateřiny desítky let svého života a utratili nemalé prostředky. Jejich úsilí naráželo na byrokratické překážky i na fakt, že podzemí Krušných hor je po staletích intenzivního dolování extrémně nestabilní a nebezpečné. Každý metr vyčištěné chodby znamená riziko závalu, což drahé expedice značně zpomaluje a postupně vyčerpává jejich finanční rozpočty. Přesto zůstávají zájemci o historii přesvědčeni, že jantarové panely stále leží v relativním suchu některé z hlubinných šachet, kam nepronikla vlhkost ani zhoubný mráz.
Dnešní technologie, jako jsou drony vybavené lidarem nebo pokročilé radarové systémy, nabízejí nové možnosti, jak nahlédnout pod zemský povrch bez nutnosti kopat naslepo. Možná technika brzy překoná stará tajemství a odhalí, zda se osmý div světa nachází jen pár metrů pod nohama turistů procházejících se po krušnohorských hřebenech poblíž státní hranice.
