Dnes uplynulo přesně 1988 let od narození Lucia Domitia Ahenobarba, známého pod jménem Nero. Historická paměť mu přisoudila roli šíleného žháře, který nechal zapálit Řím, aby získal inspiraci pro své verše. Moderní historiografie a archeologické výzkumy však tento zažitý obraz zásadně korigují. Události roku 64 našeho letopočtu nebyly dílem císařovy zvrácené mysli, nýbrž katastrofální shodou urbanistických chyb a klimatických podmínek.
Alibi z Antia
Legenda o císaři, který recituje o pádu Tróje za doprovodu lyry a hledí do plamenů, je v obecném povědomí hluboce zakořeněna. Fakta však hovoří jasně. V době, kdy v červenci roku 64 vypukl požár, se Nero v Římě vůbec nenacházel. Pobýval ve svém rodném Antiu, dnešním Anziu, vzdáleném zhruba padesát kilometrů od metropole.
Antičtí historici, zejména Tacitus, který události zažil v dětském věku, popisují Nerovu reakci jako racionální a pohotovou. Císař se neprodleně vrátil do města a začal organizovat záchranné práce. Otevřel své soukromé zahrady na Martově poli i veřejné budovy, aby poskytl útočiště lidem bez přístřeší. Zavedl regulované ceny obilí, aby předešel sociálním nepokojům a hladomoru.
Obraz Nera jako zpívajícího pyromana zkonstruovali až jeho političtí oponenti a pozdější křesťanská tradice. Historik Suetonius, známý svou averzí k juliovsko-claudijské dynastii, tuto verzi ochotně šířil.
Fyzika zkázy a architektura ohně
Analýza příčin požáru ukazuje na prozaické, leč fatální selhání bezpečnostních opatření. Oheň nevznikl v císařském paláci, ale v obchodech přiléhajících k Cirku Maximu. Zde se skladovaly vysoce hořlavé komodity a olej. Řím byl v té době hustě zastavěným labyrintem úzkých uliček a vysokých činžovních domů zvaných insulae. Dřevěné konstrukce a absence protipožárních zdí vytvořily ideální podmínky pro šíření plamenů.
Silný vítr hnal oheň údolími mezi pahorky. Živel řádil ve městě šest dní a sedm nocí. Bilance byla tragická. Ze čtrnácti městských obvodů zůstaly nedotčeny pouze čtyři. Tři čtvrti lehly popelem zcela a sedm dalších utrpělo devastující škody, včetně císařského paláce Domus Transitoria.
Experimenty s modely římské zástavby prokázaly, že k takovému rozsahu zkázy nebylo zapotřebí úmyslného zapálení na více místech. Fyzikální zákony a suché léto stačily k tomu, aby se malá nehoda změnila v apokalypsu.
Politická krize a první pronásledování
Navzdory císařově snaze o zmírnění následků se mezi lidem začala šířit nebezpečná šeptanda. Zoufalé obyvatelstvo hledalo viníka a podezření padlo na samotného Nera. Povídalo se, že si chtěl vyčistit prostor pro novou výstavbu. Aby panovník odklonil hněv davu od své osoby, potřeboval najít obětního beránka. Volba padla na tehdy okrajovou a nepopulární židovskou sektu. Křesťany.
Tacitus ve svých Letopisech zachytil tento moment s mrazivou přesností. Jde o jednu z klíčových pasáží pro dataci počátků pronásledování křesťanů: „Proto, aby tu pověst potlačil, nastrčil Nero jako viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřest nenáviděl a nazýval Chrestiani,“ píše římský historik.
Následné exekuce byly brutální i na tehdejší poměry. Odsouzenci byli zašíváni do zvířecích kůží a trháni psy, případně křižováni. Nero je nechal po setmění zapalovat jako živé pochodně, které osvětlovaly jeho zahrady během her. Tato krutost měla demonstrovat císařovu rozhodnost, avšak u části veřejnosti vyvolala spíše soucit s trýzněnými oběťmi.
Zlatý dům jako důkaz viny?
Podezření vůči Nerovi přetrvalo staletí zejména kvůli jeho krokům po požáru. Na uvolněných parcelách v centru Říma nechal vybudovat monumentální rezidenci Domus Aurea neboli Zlatý dům. Komplex zahrnoval rozsáhlé parky, umělé jezero a vinice, přičemž jeho rozloha by dnes zabírala značnou část historického centra.
Právě tato megalomanie byla pro jeho současníky důkazem, že požár byl plánovanou demolicí. Moderní archeologie však přináší nové poznatky, které obraz Nera jako pouhého destruktora narušují. V létě 2023 byly poblíž Vatikánu objeveny pozůstatky Nerova divadla, o jehož existenci se dosud jen spekulovalo. Nálezy potvrzují, že císař byl skutečným patronem umění a architektury. Jeho tragédií nebylo žhářství, ale neschopnost pochopit, že Řím po katastrofě nepotřebuje zlaté paláce, nýbrž stabilitu.
