Sedmipatrová stavba z červených cihel u Ostrova nad Ohří vypadá na první pohled nenápadně. V padesátých letech minulého století tu komunistický režim systematicky likvidoval své odpůrce. Političtí vězni v takzvané Rudé věži smrti ručně třídili radioaktivní uranovou rudu. Přežít kruté podmínky dokázal málokdo.
Rozsudek smrti bez soudu
Přiřazení do tábora L ve Vykmanově znamenalo pro odsouzené tvrdý trest. Písmeno L v názvu lágru označovalo slovo likvidační a realita tomuto pojmenování přesně odpovídala. Těžba a zpracování uranové rudy probíhaly primitivním způsobem, vězni plnili těžké ocelové barely určené pro Sovětský svaz. Do roku 1952 rozbíjeli rudu desetikilovými palicemi a na pracovišti chyběla jakákoliv ochrana zdraví. Změna k lepšímu nepřišla ani se zavedením mechanických drtičů, vzduchem neustále poletovala oblaka radioaktivního prachu.
Těžké směny odnášeli muži na zdraví okamžitě. Z extrémního hluku a vdechování nebezpečných částic krváceli z nosu a trpěli vysokými horečkami. Jedinou obranou proti nemoci z ozáření byly příděly mléka, odsouzení navíc celou směnu pracovali v běžném vězeňském oděvu, který si po práci nesměli vyměnit. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. „Většina z nich proto také brzy zemřela. Ostatní to zpravidla dohnalo později,“ řekl pro CNN Prima NEWS průvodce Lubomír Modrovič.
Smrtící prach
Extrémní prostředí zanechávalo nevratné stopy na lidském organismu. Vzduchotechnika hnala jemný prach do betonových sběračů, které museli muklové pravidelně čistit. Jeden takový úkol dostal akademický sochař Jaroslav Šlezinger a po týdnu práce v zamořené kobce onemocněl rakovinou, které záhy podlehl.
Podobný osud potkal řeholníka Jána Havlíka, odsouzeného za studium bohosloví k těžkým pracím. Vrátil se s podlomeným zdravím a brzy zemřel. Práci na třídičce jeden z pamětníků trefně nazval „prachsprostým sovětským primitivismem“, což přesně vystihuje celkový přístup komunistických orgánů k lidským životům.
Promíchané osudy
Brány tábora pohltily velmi pestrou směsici lidí z různých společenských vrstev. Komunistická moc tu zavírala hrdiny protinacistického odboje, západní letce i vojáky Svobodovy armády. Vedle generála Václava Palečka tu trpěli lékaři i dělníci. Režim sem poslal také slavné sportovce, hokejoví mistři světa Stanislav Konopásek a Václav Roziňák skončili za ostnatým drátem kvůli podezření z plánované emigrace.
Lágr ukrýval také mnohem temnější charaktery. Spolu s nevinnými oběťmi režimu tu trest vykonávali bývalí kolaboranti, udavači a příslušníci gestapa. Často docházelo k paradoxním a napjatým situacím, kdy se v jednom baráku potkal slovenský partyzán s příslušníkem Hlinkovy gardy, který před pár lety naháněl odbojáře v lesích. Mocenský aparát záměrně využíval kriminálníky k tyranizování politických vězňů.
Absurditu doby umocňovaly osudy samotných komunistických funkcionářů. Vedení státu se ve snaze upevnit pozice neštítilo likvidovat vlastní řady. Do Vykmanova putovali strůjci poúnorového převratu a vysocí důstojníci Státní bezpečnosti, kteří sami dříve posílali lidi na smrt. Bývalý zástupce velitele StB v Bratislavě Šimon Čermák tu čelil pohledům mužů, které před svým pádem mučil a vyslýchal.
Suroví dozorci
Každodenní teror umocňovalo chování dozorců z řad Sboru národní bezpečnosti. Náčelník Miroslav Pibil proslul sadistickými praktikami, za sebemenší prohřešek zavíral muže do tmavé korekce a vytvářel atmosféru neustálého strachu.
František Paleček z nedalekého lágru Rovnost zase s oblibou nechával trestance stát dlouhé hodiny na silném mrazu v lehkém oblečení. Vykonání trestu ve Vykmanově se stalo zkouškou naprosté fyzické i psychické odolnosti, kterou mnozí stateční jedinci zaplatili životem.
