Král Filip IV. Sličný měl sice nejkrásnější tvář v Evropě, ale jeho svědomí bylo podle historických záznamů černé jako uhel. Aby se zbavil obrovských dluhů u rytířského řádu templářů, neváhal je obvinit z nejtěžších hříchů a poslat do rukou krutých inkvizitorů. Právě před 714 lety, 22. března, vynesl papež Klement V. definitivní verdikt, který mocné rytíře vymazal z mapy světa a jejich obrovské majetky nechal napospas chamtivým panovníkům.
Zákulisí královské pokladny
Filip IV. Sličný sice nosil korunu, ale v pokladně měl pořádný průvan. Nekonečné války s Anglií ho stály víc, než si mohl dovolit, a největší dluhy nasekal právě u templářů. Místo splácení se však rozhodl pro nebezpečnou hru. Mocné rytíře, kteří disponovali vlastní armádou a sítí pevností, nečekaně obvinil z kacířství. Byla to chladná kalkulace, jak legálně zničit řád podléhající do té doby jen papeži a jednou provždy se zbavit nepohodlných věřitelů.
Vězení místo hrdinství
Mučení v temných celách pařížského Templu přineslo vynucená přiznání k popírání Krista i k uctívání podivných model. Rytíři, zvyklí na horké slunce v Levantě a prach bitevních polí, čelili v rukou královských inkvizitorů metodám, které spolehlivě lámaly kosti i lidskou vůli. Protokoly z těchto výslechů posloužily jako základ pro oficiální církevní vyšetřování, ačkoliv řada vězněných své výpovědi před papežskými komisaři později odvolala.
Diplomacie u kulatého stolu
Klement V. se dlouho snažil manévrovat mezi požadavky krále a ochranou prestiže svatého stolce, přestože jeho pozice v Avignonu oscilovala pod přímým vlivem francouzského dvora. Na koncilu ve Vienne nakonec zvolil cestu nejmenšího odporu a řád zrušil cestou apoštolské administrativy, nikoliv jako trest za prokázané zločiny, o kterých panovaly pochybnosti. Papež upřednostnil zachování církevní jednoty před nejistou obhajobou rytířů, kteří již pro evropské monarchy představovali příliš samostatný mocenský prvek.
Bula Vox in Excelso z 22. března 1312 vynesla verdikt, který templáře fakticky vymazal z právního řádu tehdejší Evropy. Papež v textu otevřeně přiznal, že proces poškodil pověst řádu natolik, že jeho další fungování postrádá smysl a vyvolává pohoršení mezi věřícími. Tímto administrativním aktem se Klement V. elegantně vyhnul nutnosti vynést konečný rozsudek nad vinou či nevinnou celého společenství.
Rozdělení zbylého bohatství
Obrovské jmění řádu, od úrodných polností a hradů až po hromady zlata, mělo podle papežského nařízení skončit v rukou johanitů. Realita v jednotlivých zemích se ale od plánů z Říma pořádně lišila. Místní vládci si z templářského koláče bez rozpaků ukrajovali pro sebe a v nastalém zmatku se „vypařily“ i celé archivy.
S nimi navždy zmizely i přesné záznamy o tom, jak pohádkově bohatí rytíři vlastně byli. Porcování majetku se pak táhlo nekonečné roky a provázely ho jen únavné soudní tahanice mezi církví a světskou mocí.
Poslední velmistr Jacques de Molay skončil o 2 roky později na hranici, čímž se kruh násilí definitivně uzavřel. Jeho smrt v plamenech na ostrově na Seině završila pád instituce, která po dvě století tvořila vojenskou páteř křížových výprav a finanční systém středověkého Středomoří. Král Filip IV. Sličný sice dosáhl zániku svých věřitelů, ale jeho vítězství nad řádem zanechalo hlubokou trhlinu v důvěře mezi korunou a církví.
