Je to přesně jednaosmdesát let od chvíle, kdy se ledové vody Baltského moře zavřely nad pýchou nacistického Německa. Nebyl to náraz do ledovce ani nešťastná náhoda, nýbrž chladnokrevná poprava torpédy, která během necelé hodiny poslala ke dnu tisíce uprchlíků, žen a dětí. Titanic zná celý svět, ale ve srovnání se zkázou lodi Wilhelm Gustloff jde o pouhou námořní epizodu. Přesto se o této masové hrobce dlouhé roky mlčelo.
Poslední naděje v přístavu Gotenhafen
V lednu 1945 se východní fronta hroutila. Rudá armáda postupovala nezadržitelně na západ a v přístavu Gotenhafen (dnešní Gdyně) vládla panika. Německé civilní obyvatelstvo vědělo, co přichází, a jediná cesta k záchraně vedla přes moře. Operace Hannibal měla za cíl evakuovat miliony lidí. Wilhelm Gustloff, kdysi luxusní výletní loď organizace Kraft durch Freude, se stal poslední nadějí pro dav zoufalých lidí.
Loď byla dimenzována pro necelé dva tisíce pasažérů. Toho dne se na palubu natlačilo přes deset tisíc osob. Oficiální seznamy přestaly existovat v momentě, kdy dav prolomil bariéry. Lidé obsadili kajuty, chodby, prázdný bazén i prosklené promenády. Vzduch byl těžký strachem a potem. Kapitáni lodi, civilní Friedrich Petersen a vojenský Wilhelm Zahn, stáli před úkolem, který nemohl dopadnout dobře. Přeplněné plavidlo vyrazilo na moře bez doprovodu těžkých křižníků, jen s jedním malým torpédovým člunem po boku.
Na palubě se tísnily tisíce dětí. Mnoho žen bylo těhotných, přímo na lodi se během plavby rodily děti. Nikdo netušil, že loď pluje vstříc sovětské ponorce S-13, které velel kapitán Alexandr Marinesko. Ten potřeboval úspěch, aby si zachránil kariéru a možná i život před stalinskými čistkami. Gustloff pro něj představoval ideální kořist.
Osudová chyba na můstku
Tragédii urychlil spor na velitelském můstku. Zatímco vojenský velitel Zahn prosazoval rychlou plavbu v mělkých vodách bez světel, starý kapitán Petersen trval na hlubší trase. Rozhodující moment přišel ve chvíli, kdy Petersen nechal rozsvítit navigační světla. Bál se srážky s vlastními minolovkami. Tím však loď naservíroval Marineskovi jako na stříbrném podnose. Ponorka S-13 se dostala do ideální pozice a 30. ledna 1945 vypálila čtyři torpéda. Tři z nich zasáhla cíl. Každé mělo svůj nápis: „Za vlast“, „Za Leningrad“ a „Za sovětský lid“.
Smrt v ledové vodě
První výbuch zasáhl příď, kde spaly posádky ponorek, které loď převážela. Druhé torpédo explodovalo v prostoru vypuštěného bazénu, kde se tísnily ženy z pomocných sborů námořnictva. Třetí rána zničila strojovnu a ponořila loď do tmy. Nastalo peklo. Loď se začala rychle naklánět na levobok.
Záchranné čluny byly zamrzlé v jeřábech. Lidé v panice ušlapávali jeden druhého. Na horních palubách se odehrávaly scény, které nelze vymazat z paměti. Teplota vody se pohybovala kolem nuly, teplota vzduchu klesla na mínus osmnáct stupňů. Kdo neskončil v člunu okamžitě, neměl šanci přežít déle než pár minut.
„Lidé po sobě šlapali. Kdo upadl, byl ztracen. Viděl jsem matky, které v zoufalství házely děti do člunů, ale ty padaly do ledové vody,“ popsal situaci přeživší Heinz Schön pro německý deník Die Welt.
Přežilo jen zhruba 1200 lidí. Více než 9000 jich našlo smrt v hlubinách. Je to číslo, které šestkrát převyšuje počet obětí Titanicu. Přesto se o této katastrofě v učebnicích dějepisu dlouho nepsalo.
Ticho po pěšině
V poválečném Německu se o Gustloffu nemluvilo. Východní Německo pod sovětskou kuratelou nemohlo zpochybnit „hrdinský čin“ sovětských námořníků. Západní Německo se zase bálo, aby připomínání německých obětí nebylo vnímáno jako snaha o revizionismus a zlehčování nacistických zločinů. Wilhelm Gustloff byl sice plný civilistů, ale nesl také vojenskou posádku a byl vyzbrojen protiletadlovými děly. Podle válečného práva byl legitimním cílem.
Teprve v posledních desetiletích se o tragédii začalo mluvit otevřeně. Günter Grass svým románem Jako rak (Im Krebsgang) prolomil společenské tabu. Dnes už víme, že smrt na Gustloffu nerozlišovala mezi fanatickým nacistou a nevinným novorozencem. Moře si vzalo všechny bez rozdílu. Vrak lodi dodnes leží na dně Baltu jako chráněné válečné pohřebiště. Připomíná, že válka nemá jen vítěze, ale především hromady zbytečných mrtvých.
