Starověké říše jsou přes pokračující archeologické bádání stále zahaleny rouškou tajemna. Výklady je pak naklánějí na tu či onu stranu, od dostatečně pokročilé civilizace k mimozemšťanům. Starověký Řím samozřejmě není výjimkou. Které skutečnosti o centru dávného impéria jsou přinejlepším zavádějící?
Koloseum… nebylo koloseum
V době své funkčnosti se stavba jmenovala Flaviův amfiteátr. Hned vedle ale stála obrovská, ba kolosální socha císaře Nerona, od které bylo současné označení odvozeno. K tomu ovšem došlo až ve středověku, takže Římané už nemohli dotyčné opravit.
Stejně tak citace: „Dokud stojí koloseum, stojí i Řím, když padne, tak i Řím. Když padne Řím, padne svět.“ Neodkazuje na arénu, ale právě císařovu sochu.
Daně z moči
Moč doslova pramenící z římských veřejných záchodků se setkávala v systému Cloaca Maxima, doslova „velké stoce“. Šlo o největší římský odpadní systém, ze kterého se pak cenná tekutina sbírala a prodávala. Stávala se chemikálií, kterou využili v prádelnách i na barvení látek. A císař Vespasián ji také danil.
K tomu se traduje komická historka s jeho synem Titem. Ten si totiž stěžoval na nechutnou podstatu této daně. Císařský otec ho proto požádal, aby si čichl ke zlatým mincím na stole, jestli páchnou. Syn odvětil, že nikoli. Císař na to: „A přitom pochází z moči.“ Tento rozhovor se stal základem přísloví, že Peníze nesmrdí, latinsky pecunia non olet.
Toalety jako biohazard
Když už jsme u těch toalet, dnešní hygienici by z nich samozřejmě omdleli. Zaprvé se nedalo mluvit o nějakém pravidelném čištění, takže jste tu našli škrkavky, blechy, vši a všemožné jiné „obyvatele“. Tyto potvůrky se mohly kanalizací dostat kamkoli ven.
Pak tu byli nikoli švábi, ale hadi. A konečně věčný metan, který se hromadil v doslova explozivním množství. Taky proto dávali Římané právě sem talismany bohyně Fortuny.
Orgány gladiátorů
Gladiátoři byli v aréně zabiti vzácněji, než se traduje. Jejich pot byl přísadou do parfémů, jejich tělesné části si pak velmi cenili lékaři a další vědci. Krev a játra sloužila v rámci léčby epilepsie. Odumřelé kožní buňky sbírané z koupelí se staly základem pro afrodisiaka i pleťové masky.
V roce 400 ale došlo k zákazu tohoto typu utkání, lékařství tedy přešlo na krev popravených zločinců.
Zrod mooningu
Mooning neboli „měsíčkování“ je krátké odhalení zadnice, ideálně ještě s nasvícením. Zadek tak připomíná Měsíc v úplňku, snad celosvětově jde o velmi urážlivé gesto, někde trestné. Praktika vzešla od činu římského vojáka, který vystrčil zadek na Židy. Událost zachytil Josefus, udála se v Jeruzalémě při oslavách Pesach.
Pronásledování křesťanství a judaismu
Částečným důvodem (krom ohrožení státních kultů) bylo i to, že je Římané vnímali jako pokleslá a barbarská náboženství s divokými a zvláštními praktikami. Především se jim hnusila tradiční židovská obřízka. V ní místní viděli mrzačení genitálií. Pro běžnou praktiku přijetí Kristovy krve a Kristova těla byli křesťané také obviněni z kanibalismu.
Nikoli ukřižování
Ukřižování je považováno za velmi brutální trest, při kterém má odsouzený umírat opravdu dlouho. Římané ale znali ještě horší způsob, tzv. trest pytle. Při něm byla hlava odsouzeného přikryta pytlem z vlčí kůže, na nohy dostal dřevěné boty. Po zbití pomocí virgis sanguinus neboli pruty barvy krve byl odsouzený vložen do pytle se zvířaty.
Obvykle tam měl opici, hada nebo psa. Tohle všechno ještě přišlo do moře nebo řeky, kde se kompletní obsah utopil. Trest byl vyhrazen pro otcovrahy, kterážto vražda byla v Římě brána za nejhorší skutek.
Zdroje: HistoryHit, Wikipedia, NatGeoKids, Britannica
