Noc z 15. na 16. září byla momentem, kdy násilně skončil život ženy, která se stala první českou světicí i patronkou zemí českých. Svatá Ludmila, manželka prvního přemyslovského knížete Bořivoje I., byla uškrcena na příkaz snachy Drahomíry. Jejím atributem je tak šála, kterou byl její život na hradišti Tetín na Berounsku ukončen.
Odkud se vzala?
Původ svaté Ludmily je vykládán dvěma hlavními verzemi. Kristiánova legenda ji uvádí jako dceru knížete Slavibora z kraje Pšov, dnešního Mělníka. Podle staroslověnské Proložní legendy ale pocházela „ze země srbské“, tedy o Lužických Srbů v dnešním Sasku. Kompromisní verze pochází od historika Václava Chaloupeckého – část Horní Lužice zvaná Milsko.
Dle stránek Catholica se měla Ludmila narodit kolem roku 860 na knížecím dřevěném hradě Pšov, který stojí nad soutokem Labe a Vltavy. Jako dcera vladyky Slavibora vyrůstala v pohanském prostředí a uctívala slovanské bohy. Během puberty se roku 874-875 provdala za Bořivoje I.
Přijetí víry
Životním zlomem pro ni byl rok 882, kdy se s chotěm vydala na Velkou Moravu a oba přijali křest přímo od věrozvěsta, arcibiskupa Metoděje. Právě tato víra dovolila Přemyslovcům zisk politické převahy nad ostatními knížaty Čech. Ludmila křesťanství aktivně šířila, proslula jako vlídná a spravedlivá. Stala se „matkou chudých, světlem slepých a pomocnicí vdov i sirotků“.
Intriky a moc
Když kolem roku 889 Bořivoj zemřel, Ludmila se dála aktivně účastnila politického života. Nejdříve byl u moci její syn Spytihněv (895-915), pak mladší Vratislav I. (915-921). Právě po jeho smrti měla moc padnout mezi Ludmilu a snachu Drahomíru, což nemohlo dopadnout dobře. Ludmila vychovávala budoucího knížete Václava a Boleslava, Drahomíra byla do jejich nástupu regentkou.
Jejich střet měl více rovin. V první řadě šlo o výchovu panovníka, na kterou měly mít zcela odlišný pohled. Z Václava rostl podle Drahomíry spíš mnich než budoucí kníže. Matce se nelíbilo ani to, že se Václav učil psát a číst latinsky. S Ludmilou ji odlišovala i politická zahraniční orientace. Ludmila se klonila k Bavorsku, Drahomíra preferovala Sasko.
Osudný Tetín
Ludmila rostoucí riziko vycítila, a nakonec snaše ustoupila, ale ani to jí život nezachránilo. Zřekla se vlády, děti svěřila matce a uchýlila se do ústraní na hrádek Tetín, kde se věnovala tomu, co ji naplňovalo dříve, tedy charitě. V osudnou noc ale na Tetín dorazili vikinští zabijáci Tunna a Gommon.
Ti už měli zkušenosti jako „bodyguardi“ knížete Vratislava. Ludmila je prosila, aby zemřela mečem. Použili ovšem šálu, což znemožňovalo Ludmilino svatořečení. Během smrti totiž neměla být prolita krev. Samotný akt nastal dle dobových pramenů velmi rychle: „Vše se událo bez zbytečného povyku. Ludmila dlí na lůžku. Je již pozdní noc, když do její komnaty vstupují dva muži. Kněžna nejspíš tuší, co mají v úmyslu. Zadržte, bratři, maličko, aspoň, než dokončím svou modlitbu.“
Cesta ke svatosti
Ta ovšem začala už u hrobu, kde se na Tetíně měly konat první zázraky. Z náhrobku se měla šířit líbezná vůně. Drahomíra ve strachu nechala nad místem vybudovat chrám sv. Michala, aby zázraky negovala. Aktem kanonizace bylo ale přenesení ostatků v roce 925 do Prahy.
Uložení na Hradčanech za účasti řezenského biskupa Michala bylo počátkem toho, že byla Ludmila uctívána jako svatá. Její život tak byl základem moci Přemyslovců i křesťanské země.
