Je to přesně jedenáct let od chvíle, kdy se rutinní plavba z řeckého Patrasu do italské Ancony změnila v jednu z nejhorších námořních katastrof ve Středomoří. Trajekt Norman Atlantic pohltil 28. prosince 2014 požár, který uvěznil stovky lidí v smrtící pasti. Zatímco ocel pod nohama cestujících žhnula takovou silou, že tavila podrážky bot, z oblohy je bičoval mráz a ledový déšť. Tragédie si vyžádala desítky životů a dodnes slouží jako smutné memento nedbalosti.
Osudná chyba v podpalubí
Trajekt vyplul v sobotu večer a zpočátku nic nenaznačovalo blížící se katastrofu. Loď byla plně naložená a na palubě se nacházelo téměř pět set lidí. Osudovou chybou se zřejmě stalo porušení bezpečnostních předpisů na nákladní palubě číslo čtyři. Mnozí řidiči kamionů totiž zůstali spát ve svých kabinách, ačkoliv je to během plavby přísně zakázáno. Právě v těchto místech vyšlehly v brzkých ranních hodinách první plameny. Vyšetřování později ukázalo na technickou závadu chladírenského vozu nebo přehřátý motor běžícího náklaďáku.
Reakce posádky byla podle svědků chaotická a přišla pozdě. Oheň se v uzavřeném prostoru plném vozidel a hořlavin šířil s děsivou rychlostí. Když se rozezněl alarm, kouř už plnil chodby a kajuty. Cestující se v panice drali na horní paluby, kde doufali v záchranu. Čekal je tam ale šok. Záchranné čluny na jedné straně lodi zničil žár a ty na druhé straně nešlo spustit kvůli silnému náklonu plavidla a vichřici. Lidé zůstali uvězněni v pasti.
Peklo mezi ohněm a mrazem
Situace na otevřené palubě připomínala válečnou zónu. Podlaha se rozpálila na nesnesitelnou teplotu. Cestující museli neustále přešlapovat, aby se jim netavily boty, a zároveň čelili brutálnímu větru o rychlosti přes osmdesát kilometrů v hodině. Byla to krutá volba. Buď zůstat v žáru, nebo riskovat podchlazení a smetení do rozbouřeného moře. Voda z hasičských hadic na palubě okamžitě namrzala a měnila únikovou cestu v kluziště.
Svědectví přeživších popisují absolutní beznaděj a selhání lidskosti. V boji o místo na helikoptéře šly ohledy stranou. „Viděl jsem muže, jak bili ženy, jen aby se dostali do vrtulníku před nimi,“ popsal pro agenturu Reuters řecký sopranista Dimitra Theodossiou, který byl na palubě. Záchranná akce byla extrémně složitá. Lodě se kvůli vlnám nemohly přiblížit, a tak vše záviselo na pilotech vrtulníků, kteří v kouři a větru vytahovali lidi po jednom na laně. Celé to trvalo nekonečných třicet hodin.
Mrtví beze jména
Oficiální bilance se zastavila na čísle 63, ale skutečný počet obětí může být vyšší. V podpalubí totiž cestovalo neznámé množství nelegálních migrantů, kteří se ukrývali v kamionech a podvozcích aut. Tito lidé neměli šanci uniknout. Uhořeli přímo v ohnisku požáru nebo se udusili zplodinami dříve, než si kdokoli všiml nebezpečí. Jejich jména na seznamu pasažérů nefigurovala a jejich rodiny se pravděpodobně nikdy nedozvěděly pravdu.
Kapitán Argilio Giacomazzi opustil loď jako poslední, až když měl jistotu, že na palubě nezůstal nikdo živý. Alespoň nikdo z těch, o kterých věděl. Soudní procesy se táhly roky a ukázaly na řetězec selhání od majitele lodi až po posádku. Dnes, jedenáct let po tragédii, se námořní bezpečnostní standardy zpřísnily. Pro ty, kteří v oné prosincové noci uhořeli nebo zmizeli v hlubinách Jadranu, je to však jen slabá útěcha.
