Uprostřed léta roku 1976 skončila cesta pravidelné letecké linky z Prahy do Bratislavy v rekreačním areálu na Zlatých pieskách na okraji slovenské metropole. Letoun Il-18 dosedl na hladinu jezera, rozlomil se a pohřbil většinu cestujících i posádky. Dobové úřady sice nehodu přiznaly, ovšem skutečný průběh záchranných prací a osud lidí v ocasní části stroje zůstal veřejnosti dlouho utajen.
Selhání motoru a pilotáž
Stroj OK-NAB se krátce před přistáním v Bratislavě potýkal s výpadkem motoru číslo čtyři, což posádku přimělo k riskantnímu manévru. Kapitán Svatoslav Rosa se pokusil o průlet nad letištěm, ovšem chybná manipulace s praporováním vrtule a vypnutí motoru číslo tři místo poškozené jednotky vyústily v neovladatelný náklon. Těžký letoun proťal hladinu jezera Zlaté piesky v 9:37 dopoledne, v době, kdy se na plážích nacházely stovky rekreantů.
Náraz do vody rozerval trup na několik kusů. Přední část se okamžitě potopila do hloubky sedmi metrů. Zadní sekce trupu díky vzduchové kapse plula na hladině delší dobu, než se definitivně poroučela ke dnu. Právě v tomto segmentu seděli lidé, kteří samotný dopad přečkali s minimálními zraněními, ale zůstali uvězněni v ocelové schránce bez možnosti úniku.
Přeživší v ocelové pasti
Svědectví potápěčů, kteří se k vraku dostali s velkým časovým odstupem, vykreslila obraz zoufalého boje o kyslík. Lidé v ocasní části lodi komunikovali se záchranáři boucháním na stěny trupu. Hladina uvnitř přitom pomalu stoupala a prostor se plnil studenou vodou. Technika tehdejších požárních sborů a armády postrádala vybavení pro řezání kovu pod vodou, což znemožnilo rychlé vyproštění osob z hermeticky uzavřeného prostoru.
Záchranná operace trpěla fatální absencí koordinace a jasného velení v prvních minutách po katastrofě. Místo efektivního zásahu sledovali přítomní diváci bezradnost složek, které se pokoušely vrak přitáhnout ke břehu pomocí lan, aniž by braly v potaz fyzikální zákony a hmotnost letadla. Tento postup pravděpodobně urychlil zaplavení zbývajících dutin a zpečetil osud uvězněných.
Z celkového počtu 79 osob na palubě se podařilo zachránit pouze dva muže, kteří vypadli z trupu přímo do vody, a jednoho cestujícího, kterého vytáhli z trosek v kritickém stavu. Ostatní pasažéři, včetně těch v ocase stroje, zahynuli v důsledku utonutí nebo následného podchlacení. Záchranáři později vynesli na břeh těla vykazující známky dlouhého čekání na pomoc, která nikdy nedorazila.
Chaos na břehu jezera
Místní správa i bezpečnostní složky reagovaly na situaci uzavřením celého areálu, aby zabránily šíření nekontrolovaných informací mezi obyvatelstvo. Rekreanti museli opustit deky a břehy jezera, aby uvolnili místo těžké technice, která však dorazila s tragickým zpožděním. Nedostatek potápěčské techniky a absence vyprošťovacích nůžek odhalily limity socialistického krizového managementu, jenž preferoval ideologickou čistotu před praktickou připraveností.
Cenzura a státní mlčení
Oficiální zprávy v tisku se omezily na strohé konstatování o havárii zaviněné technickou závadou a chybou posádky. Detaily o agonii v podpalubí zůstaly v archivech Státní bezpečnosti. Režim potřeboval udržet mýtus o dokonalé bezpečnosti sovětské techniky, a proto jakékoli zmínky o selhání záchranářů nebo křiku z útrob letadla eliminoval.
