Filmová plátna nám vnutila obraz usměvavé císařovny, která milovala svého „Franze“ a rozdávala radost poddaným. Historická realita však tento sladký kýč nekompromisně trhá na kusy. Alžběta Bavorská alias Sisi byla ve skutečnosti hluboce nešťastná žena, která nenáviděla dvorskou etiketu, své děti zanedbávala a útěchu hledala v drastických dietách, které by dnes děsily i otrlé výživové poradce.
Císařovna, kterou svět zná pod přezdívkou Sisi, byla první moderní obětí kultu krásy. Její posedlost vlastním vzhledem nebyla jen marnivostí. Byl to jediný způsob, jak mohla kontrolovat svůj život ve zlaté kleci habsburského dvora. Každý gram tuku navíc pro ni znamenal osobní selhání.
Při výšce 172 centimetrů si udržovala váhu pod 50 kilogramů. To není štíhlost. To je těžká podvýživa. Aby se vešla do korzetů, které jí stahovaly pas na neuvěřitelných 50 centimetrů, podstupovala mučivé procedury. Její jídelníček se často skládal jen z mléka, pomerančů nebo šťávy vymačkané ze syrového hovězího masa. Císařský kuchař musel připravovat speciální vývary z volů, které Sisi pila, aby měla alespoň nějakou energii.
Tělocvična místo ložnice
Zatímco její manžel František Josef I. úřadoval od brzkého rána do noci, Alžběta trávila hodiny fanatickým cvičením. V každém svém sídle si nechala zřídit tělocvičnu. Měla tam bradla, kruhy i činky. Dvorní dámy, které musely její tempo stíhat, často kolabovaly vyčerpáním. Sisi však neznala slitování ani k nim, ani k sobě.
Fyzická bolest přehlušovala tu duševní. Císařovna trpěla úzkostmi a Vídni se vyhýbala jako moru. Cestování pro ni nebylo koníčkem, ale útěkem. Trávila měsíce na Korfu, na Madeiře nebo v Uhrách, jen aby nemusela plnit manželské povinnosti. Vztah s císařem byl chladný. Sisi ho vnímala jako žalářníka. O svém sňatku se později vyjádřila s trpkostí, která bere iluze.
„Manželství je nesmyslná instituce. Člověk je v patnácti letech prodán a učiní slib, kterému nerozumí a kterého pak 30 let nebo déle lituje, a přitom ho nemůže zrušit,“ řekla své dceři Marii Valerii. Tento výrok, zaznamenaný v jejích denících, jasně ukazuje, jak se cítila. Jako zboží.
Matka, která nebyla
Největší stín na její pověsti však vrhá vztah k dětem. Prvorozená Žofie zemřela jako batole, což Sisi zlomilo, ale zároveň citově otupilo. O výchovu dalších dětí, Gisely a korunního prince Rudolfa, se prakticky nezajímala. Přenechala je tchyní Žofii a vychovatelům. Rudolf, citlivý chlapec toužící po lásce, svou matku zbožňoval, ona ho však chladně přehlížela.
Jedinou výjimkou byla nejmladší dcera Marie Valerie, kterou Sisi porodila v Uhrách a kterou zahrnovala až dusivou opičí láskou. Ostatní děti byly jen povinným příspěvkem dynastii. Když Rudolf v roce 1889 spáchal sebevraždu v Mayerlingu, Sisi to definitivně zničilo. Nezačala se však kajícně věnovat rodině. Naopak. Oblékla černou barvu, rozdala své šperky a uzavřela se do ještě větší izolace.
Konec přišel s pilníkem
Její život vyhasl stejně absurdně, jako probíhal. Dne 10. září 1898 se procházela po břehu ženevského jezera. Italský anarchista Luigi Lucheni měl původně v plánu zavraždit jiného šlechtice, ten ale nepřijel. Sisi byla náhradní cíl.
Lucheni se k ní vrhl a bodl ji broušeným pilníkem přímo do srdce. Císařovna v první chvíli ani nepochopila, že umírá. Díky extrémně staženému korzetu krev nevyhřezla ven a Sisi si myslela, že jí útočník jen ukradl hodinky. Došla ještě na loď, kde teprve zkolabovala.
„Co se to se mnou stalo?“ byla údajně její poslední slova. Lékaři už mohli jen konstatovat smrt. Žena, která celý život utíkala před realitou, našla klid až v náručí smrti, po které v posledních letech svých depresí tolik toužila. František Josef I. ji přežil o celých osmnáct let. Na pracovním stole měl její portrét až do svého posledního vydechnutí, přestože ona ho v podstatě opustila už dávno před tím, než ji probodl pilník anarchisty.
