V úterý to bylo přesně 177 let. Ten den v Olomouci mrzlo, psal se prosinec 1848 a v arcibiskupském paláci se měnily dějiny. Na trůn usedl osmnáctiletý mladík František Josef I., který tehdy netušil, že si podepisuje doživotní rozsudek. Vládl rekordních 68 let, Čechům dal železnici a plzeňskému pivu reklamu, kterou by dnes nikdo nezaplatil. V soukromí ale prožil peklo, které by položilo i silnější povahy.
Většina z nás ho zná jako toho pána s licousy z plechovky od tuňáka nebo z portrétu ve Švejkovi. Realita byla ale jiná. Byl to pracant, který vstával ve čtyři ráno, spal na tvrdém lehátku a nenáviděl přepych. A taky muž, kterému osud postupně vyvraždil téměř celou rodinu.
Krvavá daň za korunu
Trůn získal v době, kdy Evropou cloumala revoluce. Jeho strýc Ferdinand V. to vzdal, otec se nástupnictví zřekl. Černý Petr tak padl na Františka. Začal tvrdě. Potlačil revoluci, zavedl pořádek. Postupem času se ale z tvrdého absolutisty stal symbol stability.
Pro Čechy měl vždy slabost, i když nás trochu tahal za nos. Dvakrát slíbil, že se nechá korunovat českým králem. Nikdy to ale neudělal. Maďaři se své koruny dočkali, my ne. Přesto sem jezdil rád. Když v roce 1891 navštívil Jubilejní zemskou výstavu v Praze a promluvil česky, lidé šíleli nadšením.
Jeho stopa je tu dodnes hmatatelná. V Praze nechal postavit most, který dnes už nestojí (předchůdce Štefánikova mostu). Po prohrané válce s Prusy v roce 1866, kdy chtěl zmírnit bídu na Moravě, zavelel ke stavbě železnic. První vlak z Brna do Olomouce vyjel díky němu.
Pivo, kterému propadl
Máme jeden unikát. Císař pán naučil Vídeň pít plzeňské. Stalo se to v roce 1874. Přijel do Plzně, ochutnal místní ležák a bylo to. „Jest skutečně zvláštní, že se dosud žádnému pivovaru nepodařilo rázovitou a lahodnou chuť plzeňského piva napodobiti,“ prohlásil doslova podle záznamů.
A přidal k tomu gesto, které se vrylo do paměti. Když se podepisoval do návštěvní knihy pivovaru, uvědomil si, kde je. Vlastnoručně škrtl německé „z“ na konci svého jména Franz a přepsal ho na české „František“. Od té doby nesmělo plzeňské u jeho oběda chybět.
Méně se mluví o tom, že v Čechách málem zemřel. Anarchisté si na něj počíhali u Liberce v roce 1891. Nálož pod kolejemi měla vyhodit císařský vlak do povětří. Amatéři ji ale odpálili o pár hodin dřív. Císař přežil, program nezrušil a dělal, že se nic nestalo. Typický on. Povinnost nade vše.
Všichni mrtví
Kdybyste se podívali za oponu jeho soukromí, uvidíte tragédii antických rozměrů. „Nebylo mi ušetřeno ničeho na tomto světě,“ řekl údajně po jedné z katastrof. A měl pravdu.
Začalo to dcerou. Malá Žofie zemřela ve dvou letech na zájezdě v Uhrách. Jeho žena Sisi se z toho nikdy nevzpamatovala. Krásná císařovna, která vážila 45 kilo a trpěla depresemi, před dvorem utíkala. Císař ji miloval, ona jeho spíš trpěla. V roce 1898 ji v Ženevě zavraždil italský anarchista. Probodl ji pilníkem, když nastupovala na loď.
Ještě horší rána přišla o devět let dříve. Jeho jediný syn Rudolf, následník trůnu, spáchal sebevraždu v Mayerlingu. Zastřelil sebe i svou milenku. Otec přežil syna. Pro panovníka, který budoval dynastii, to byl konec světa.
Aby toho nebylo málo, jeho bratra Maxmiliána popravili povstalci v Mexiku, kde si hrál na císaře. Zůstal tedy sám. Starý muž v prázdném paláci, který jen úřadoval, protože nic jiného neměl.
Jsem unaven
Konec přišel uprostřed války, kterou nechtěl, ale kterou podepsal. Po atentátu na následníka Františka Ferdinanda v Sarajevu (toho taky neměl moc rád, ale byl to Habsburk) se mašinérie rozjela.
Zemřel 21. listopadu 1916. Večer ještě podepisoval spisy. Měl horečku, zápal plic ho dusil. „Jsem velmi unaven,“ zašeptal podle svědků a zavřel oči. Bylo mu 86 let. S ním odešla celá jedna éra. Dva roky nato se jeho říše rozpadla na prach. Zůstaly jen ty koleje, recept na pivo a vzpomínka na starého pána, který tu byl, zdálo se, odjakživa.
