V březnu 1991 se v Bratislavě odehrál politický tah, který mohl zásadně překreslit mapu střední Evropy. Zástupci většiny slovenských stran tehdy podepsali dokument, v němž uznali Moravany za plnohodnotný národ s právem na vlastní stát. Tato dnes už zapomenutá událost z 9. března 1991 dodnes vyvolává otázky o tehdejších skutečných motivech slovenské reprezentace.
Politická hra s moravskou kartou
Atmosféra v porevolučním Československu místy připomínala vroucí kotel, v němž se mísily legitimní požadavky na samosprávu s čistým politickým kalkulem. 9. březen 1991 přinesl do mladé demokracie nečekaný zvrat, když se v sálech tehdejší slovenské metropole sešli lídři tamních politických seskupení. Jejich společné prohlášení označilo obyvatele Moravy za moderní státotvorný celek, který dokáže hospodařit na vlastním písečku. Šlo o radikální vybočení z tehdejšího federálního diskurzu, které zaskočilo politology i širokou veřejnost.
Bratislava versus pražské centrum
Slovenská politická scéna tehdy vykazovala značnou míru jednoty v otázkách národní suverenity. Podpis pod deklaraci připojili zástupci téměř všech významných subjektů, výjimku tvořilo hnutí Veřejnost proti násilí a komunistická strana. Tato absence naznačovala, kudy v tehdejší slovenské společnosti vedly dělící čáry mezi pragmatismem a revolučním idealismem. Signatáři viděli v Moravě přirozeného spojence, který mohl pomoci rozmělnit centralistický vliv Prahy na chod společného státu.
Moravské hnutí v té době prožívalo svůj absolutní vrchol a v ulicích Brna či Olomouce se pravidelně skandovala hesla za obnovu zemského zřízení. Bárka moravské autonomie plula na vlně nadšení, podpořené výsledky prvních svobodných voleb. Slovenská podpora pro ně znamenala potvrzení jejich identity zvenčí, což dodávalo hnutí potřebnou mezinárodní, respektive federální legitimitu. Celý akt působil jako promyšlený diplomatický tah, který měl vytvořit protiváhu k českým unitárním snahám.
„Souhlasíme s Moravany, aby postupovali tak, jak uznají za vhodné, aby dosáhli svých práv, která si ovšem nemusí vydobývat na Slovácích. My jim v ničem nepřekážíme. V případě, že dojde k trojfederaci budeme mít své vlastní stanovisko k vrcholným orgánům. Jaké, to jsme ještě nikomu neřekli, čekáme až dozraje Morava a Slezsko. 4. března jsme byli v Praze na Vikárce ujištěni panem Pithartem, že postavení Moravy a Slezska bude řešeno v rámci České republiky, což je odhad, který se mi nejeví jako úplně správný,” prohlásil tehdejší slovenský předseda vlády Ján Čarnogurský.
Národ definovaný u kulatého stolu
Text deklarace nešetřil uznáním pro moravskou svébytnost. Dokument konstatoval, že Moravané dokážou samostatně rozhodovat o svém osudu a spravovat vlastní území bez cizího poručníkování. Tato slova padala v době, kdy se v parlamentních kuloárech teprve rodily obrysy budoucího státoprávního uspořádání. Mnoha pozorovatelům tehdy připadalo, že vznik trojfederace je hotovou věcí, kterou stačí jen formálně stvrdit.
„Slováci, Moravané a Slezané, stejně jako Češi, mají právo samostatně rozhodnout o svém způsobu začlenění v novém státoprávním uspořádání republiky. Moderní moravský národ je konstituovaný a má právo sám určit své postavení ve státě. Toto postavení má právo koncipovat buď na principu národním nebo na principu občanské samosprávy při respektování práv národů, národností a etnik,” stálo v prohlášení.
Realita v pražských vládních budovách ovšem vypadala diametrálně odlišně a narážela na odpor k dalšímu drobení moci. Václav Havel i tehdejší česká politická elita vnímali moravské snahy spíše jako komplikaci v napjatých vztazích se Slovenskem. Bratislavské setkání tak v Praze vyvolalo podráždění namísto chuti k věcnému dialogu o zemském uspořádání. Politický pragmatismus nakonec převážil nad romantickými představami o historických zemích koruny české.
Signatáři prohlášení si velmi dobře uvědomovali, že uznání Moravy jako třetího subjektu oslabuje pozici českého kabinetu. Pokud by se Morava stala rovnocenným partnerem, model „dva proti jednomu“ by se stal neudržitelným. Tento strategický rozměr bratislavské schůzky zůstává v historických análech často opomíjen ve prospěch emocí. Přitom právě chladný kalkul slovenské reprezentace hrál v březnových událostech roku 1991 dominantní roli.
Ozvěny moravské otázky
Dnes se na události z března 1991 nahlíží jako na slepou uličku dějin, která zapadla prachem pod tíhou rozdělení federace. Myšlenka moravské státnosti, kterou Slováci tak ochotně podpořili, se vytratila s příchodem nového krajského zřízení v roce 2000. Historie nám zanechala pouze dokument, který připomíná, jak blízko byla střední Evropa k jinému administrativnímu uspořádání. Politická mapa se nakonec ustálila v podobě dvou samostatných republik a moravská otázka se přesunula z jednacích sálů do oblasti folklóru a regionální hrdosti.
