V březnu roku 1978 bičoval kazašskou step ostrý vítr a mráz zalézal pod kůži i těm nejodolnějším mechanikům na kosmodromu Bajkonur. Vladimír Remek tehdy neřešil ideologické proklamace tehdejšího režimu, ale soustředil se na těsné prostory sovětského modulu a fyzikální zákony beztíže. Stal se prvním občanem jiného státu než tehdejších supervelmocí, který uviděl zakřivení planety skrze průzor kosmické lodi a navždy se zapsal do historie světové kosmonautiky.
Příprava v přísném utajení
Důstojník československého letectva Vladimír Remek prošel koncem 70. let výběrovým procesem, který neměl v tuzemské armádě obdoby. Spolu s Oldřichem Pelčákem trávil měsíce v uzavřeném areálu Hvězdného městečka u Moskvy, kde se lidské tělo i psychika adaptovaly na extrémní přetížení v centrifugách.
Program Interkosmos tehdy vsadil na mladého pilota, jehož otec pocházel ze Slovenska a matka z jižních Čech, což vytvářelo ideální obraz federálního hrdiny. Remek musel prokázat absolutní sebekontrolu a schopnost ovládat složité systémy lodi Sojuz v situacích, kdy mozek pod tlakem nedostatku kyslíku začíná vypovídat službu.
Sojuz 28 opouští rampu
2. března 1978 v 15 hodin a 28 minut středoevropského času se pod raketou na kosmodromu Bajkonur zažehly motory a stroj se začal pomalu zvedat k obloze. Spolu s velitelem Alexejem Gubarevem tvořil Remek sehranou dvojici, která směřovala k orbitální stanici Saljut 6.
„Zenit dva, vše v pořádku, cítím se dobře,“ nahlásil Remek pozemnímu řízení krátce po oddělení prvního stupně rakety. V tu chvíli se pro miliony lidí u televizních obrazovek stal symbolem odvahy, i když on sám vnímal let primárně jako náročnou technickou operaci, kde každá chyba v navigaci znamenala fatální konec.
Práce na Saljutu 6
Život na palubě orbitálního komplexu připomínal neustálý kolotoč vědeckých experimentů a údržby životně důležitých systémů. Remek prováděl měření tavení materiálů v beztížném stavu a sledoval růst chlorelly, což byly důležité poznatky pro budoucí dlouhodobé mise.
Fyzická zátěž v uzavřeném prostoru stanice vyžadovala disciplínu, kterou si piloti vypěstovali roky drilu v kokpitech stíhaček. Každý pohyb musel být úsporný, protože spotřeba kyslíku byla přísně monitorována palubními počítači. Remek se soustředil na optické pozorování zemského povrchu, přičemž identifikoval útvary, které z výšky stovek kilometrů vypadají jako pouhé skvrny v krajině. Prach v kabině a neustálý šum ventilátorů tvořily zvukovou kulisu jejich dočasného domova v nekonečném černém vakuu.
Dopad do kazašského prachu
Návratový modul Sojuzu 28 dosedl 10. března 1978 do zasněžené stepi severně od Arkalyku, zhruba 300 kilometrů od plánovaného bodu. Prudký náraz kabiny o zem a následné otevření poklopu znamenaly pro posádku první kontakt s mrazivým pozemským vzduchem po osmi dnech. Záchranné týmy našly oba kosmonauty v dobrém zdravotním stavu, i když jejich organismy bojovaly s náhlým nárůstem gravitace. Tělo po týdnu v beztíži těžkne a každý pohyb rukou připomíná zvedání olověných závaží.
Po návratu do Prahy čekal na Remka kolotoč oficiálních recepcí a povinných návštěv továren, které on sám snášel s trpělivostí vojenského profesionála. Veřejnost ho vnímala skrze optiku tehdejších médií, ale on v rozhovorech často zdůrazňoval křehkost planety, kterou viděl z výšky bez hranic a politických map. Později působil v diplomatických službách i v Evropském parlamentu, ovšem pro většinu národa zůstal navždy tím mladíkem v bílém skafandru, který překonal strach z neznáma.
Úspěch s výkonem kalkulačky
Skeptický pohled na historii kosmonautiky často hledá skryté politické motivy, ale faktický výkon Vladimíra Remka zůstává nezpochybnitelný. Byl to on, kdo jako 87. člověk v historii opustil sféru vlivu zemské tíže a otevřel cestu dalším evropským badatelům. Jeho let trval 7 dní, 22 hodin a 17 minut, což je časový úsek, který definitivně změnil vnímání československého podílu na výzkumu vesmíru.
Dnes je jeho jméno spojeno s érou, kdy se k hvězdám létalo v železných konzervách s výpočetním výkonem dnešní kalkulačky. Loď Sojuz 28 byla totiž vybavena digitálním počítačem Argon-16. Ten měl operační paměť (RAM) o velikosti pouhých 2 kilobajtů a pevnou paměť (ROM) 16 kilobajtů. Jeho rychlost byla přibližně 200 000 operací za sekundu. Běžná školní grafická kalkulačka má dnes procesor běžící na 15 MHz (asi 75× rychlejší než Argon) a disponuje 128 KB RAM (64× více než Argon).
👉🏻 Další články na téma vesmír.
