Volby bývají oslavou svobody. Volební lístek znamená, že rozhoduje občan, nikoli generál, diktátor nebo strana. Jenže v dějinách najdeme případy, kdy právě svobodné volby spustily děsivý pád demokracie. K jejímu zničení totiž nejsou vždy potřeba tanky, někdy stačí jen hlas většiny.
Když si lidé sami zvolili konec svobody
Berlín, konec roku 1932. Ulice plné nezaměstnaných, obchody prázdné, budoucnost nejistá. Lidé byli unavení, naštvaní a hledali někoho, kdo jim řekne, že všechno bude zase v pořádku. Adolf Hitler jim přesně tohle slíbil. Jeho strana nabízela rychlá řešení a jasného viníka, a to zafungovalo. NSDAP vyhrála volby a už v lednu 1933 stál Hitler v čele vlády jako říšský kancléř. Krátce nato zachvátil požár budovu Reichstagu. Nacisté obvinili komunisty a začalo zatýkání, jedna razie střídala druhou. Nikdo si tehdy ještě naplno neuvědomil, že právě zmizela demokracie.
Březen 1933 přinesl v Německu tzv. Zmocňovací zákon. Parlament, už pod dohledem SA, odhlasoval, že Hitler může vládnout bez něj. Z demokracie zbylo torzo a brzy ani to ne. Byl to nejotřesnější případ v moderních dějinách, kdy se svobodné volby změnily v nástroj vlastní likvidace. Volební urny otevřely dveře nejtemnější diktatuře 20. století, která vyvrcholila miliony mrtvých.
U nás se podobný scénář odehrál o něco pomaleji. V roce 1946 získala Komunistická strana Československa 38 procent hlasů. Nezískala sice většinu, ale díky poválečné atmosféře a podpoře Sovětů se rychle dostala k moci. Obsadila vnitro, ovládla média a postupně začala odstraňovat opozici. V únoru 1948 pak došlo ke klasickému „převratu bez výstřelu“. Prezident Beneš, pod tlakem, přijal demisi nekomunistických ministrů a bylo vymalováno. Lidé si svobodně zvolili stranu, která jim svobodu vzala na více než čtyři dekády.
Demokracie u voleb, diktatura u moci
Latinská Amerika se do historie zapsala několika podobnými příběhy. Chilský prezident Salvador Allende byl v roce 1970 zvolen zcela demokraticky. Sliboval rovnost, znárodnění a spravedlnost pro všechny. Jenže místo prosperity přišla inflace, stávky a naprostý rozvrat. Země se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. Levice věřila v revoluci, pravice ve vojenský zásah. Nakonec přišlo obojí a spolu s tím vojenský převrat 11. září 1973. Allende zemřel, pravděpodobně vlastní rukou, a Chile se ponořilo do let tvrdé diktatury generála Pinocheta.
Rok 1998, Venezuela. Do čela státu se dostává charismatický plukovník Hugo Chávez. Mluvil k chudým, sliboval novou éru bez korupce a bez amerického vlivu. Lidé ho milovali. Jenže Chávez brzy přepsal ústavu, posílil moc prezidenta a rozjel rozsáhlé znárodnění. Země závislá na ropě přestala fungovat. Když spadly ceny surovin, přišla bída, hlad a inflace v řádu tisíců procent. Miliony lidí utekly ze země. A to všechno začalo volbami, které nikdo nezpochybňoval.
Podobný chaos zachvátil i palestinská území. V roce 2006 zvítězilo v parlamentních volbách islamistické hnutí Hamás. Odpůrci výsledky voleb neuznali a téměř okamžitě začaly ozbrojené střety. V roce 2007 se území fakticky rozdělilo. Hamás ovládl Gazu, Fatah zůstal na Západním břehu. Izrael i většina světa odmítly Hamás jako partnera a Gazu postihla tvrdá blokáda. Volby, které měly přinést legitimitu, místo toho rozbily křehkou autonomii na kusy.
Když demokracie navenek přežívá, ale uvnitř se rozpadá
Dnešní Maďarsko není diktaturou v pravém slova smyslu. Ale svobodou se tam taky neplýtvá. Viktor Orbán a jeho strana Fidesz vyhráli v roce 2010 drtivě a začali přepisovat pravidla hry. Nová ústava, podřízená justice, zkrocená veřejnoprávní média, volební systém šitý na míru. Opozice se do sněmovny dostane, ale k moci už těžko. Kritici mluví o neliberální demokracii, sami Maďaři jsou rozdělení. Z voleb zůstala kulisa, ale pod povrchem je to jiný režim.
Itálie má také svůj specifický případ demokracie. Silvio Berlusconi byl zvolen poprvé v roce 1994 a jeho návraty k moci byly jako z telenovely. Vlastnil největší soukromé televize, měl obrovský mediální vliv, a přesto mluvil o „čisté demokracii“. Jeho éra byla plná skandálů, daňových úniků, konfliktu zájmů a soudních procesů. A přesto ho lidé volili znovu a znovu. Výsledkem byla letitá stagnace a hluboká nedůvěra ve veřejné instituce.
Ani dnes nemůžeme říct, že by nás tahle historie nechávala chladnými. Volby zůstávají klíčovým nástrojem svobody. Ale nejsou samospásné. Pokud voliči dají moc někomu, kdo neuznává pravidla hry, výsledkem může být něco, co už s demokracií nemá nic společného. A jak vidíme, stává se to pořád.
Svobodná volba ještě není svobodná budoucnost
To, co spojuje všechny tyto příběhy, je jednoduché. Lidé hlasovali dobrovolně a svobodně. Nikdo jim nevyhrožoval, nefalšoval výsledky, nezastrašoval je za plentou. A přesto následoval rozklad institucí, cenzura, násilí, útěk ze země nebo ztráta důvěry v celý systém. Volby byly nástrojem, ne cílem.
Dnes, kdy máme tendenci idealizovat vše, co je demokratické, je dobré si připomenout, že i demokracie může zrodit tyranii. Stačí k tomu většina, která nečte mezi řádky a chce slyšet jen to, co jí zní libě. Populismus, sliby bez krytí, strašení, vyvolávání nepřátel. Staré triky, které pořád fungují.
Nejde o to, že bychom měli přestat volit. Právě naopak. Ale s vědomím, že volební lístek není jen papír. Je to šek vystavený na důvěru. A pokud si nehlídáme, komu ho předáváme, může se nám stát, že příště už si nevybereme nic. Protože už nebude z čeho.
Vražda Václava III. zůstává dodnes neobjasněná. Poslední Přemyslovec zemřel v pouhých šestnácti
Zdroje: autorský text, Britannica, EBSCO, Oxford, Muse, Cries
