Technologický pokrok a postup doby s sebou nevyhnutelně přináší také odchod až zánik technologií minulých. Kdo vyrůstal v 90. letech, pamatuje spoustu vychytávek, které dnes už nové generace ani nepoznají. Z praktického hlediska se většina toho, co jsme kdysi používali, přesunula do digitální formy. Stačí nám tak jen dvě zařízení – počítač a telefon.
Mapa a autoatlasy
Při cestování byl dříve nepostradatelnou pomůckou autoatlas, případně skládací papírová mapa (ideálně oboje). Autoatlas měl snad každý řidič v kapse od dveří vozu, konkrétní místo se na něm našlo podle souřadnic z úvodního diagramu celé republiky. Skládací mapy zahrnovaly konkrétní města nebo pohoří, většinou si je brali do batohu i turisté.
Telefonní budky
Ano, co vidíte v Matrixu, nebo thrilleru Telefonní budka, dříve opravdu zabíralo ulice. Poslední telefonní budka v ČR byla odstraněna 18. června 2021, což doslova uzavřelo jednu informační éru státu. Na ulicích stály běžně skutečné budky s přístřeškem, v metru nebo obchodních centrech pak byla přístroje přímo na stěnách s jakousi bublinou, která izolovala od okolního ruchu.
Kazety a VHS
Možnost nahrát si film, pravidelné nahrávání seriálu nebo písničky z rádia bylo v 90. letech vrcholem techniky. Problém byl, že bylo nutné si počkat na vysílání konkrétního snímku v televizi. U seriálů to bylo jednodušší, měly pravidelný termín. Na druhou stranu, když člověk jeden díl propásl, bylo všechno ztraceno.
Vlastní videokolekce usnadnily pozdější videopůjčovny. Nejen, že si šlo půjčovat i celkem nové filmy, ale při vypůjčení druhého videa se kazety daly také kopírovat. Nahrávání písniček na kazetu bylo ošemetnější, protože kolikrát nešlo o přímé spojení. Jakmile tedy do hry vstoupil rušivý element typu zaštěkání psa, bylo po radosti. Lidé si písničky nahrávali také z rádia, často čekali hodiny u živého vysílání, zda se jejich oblíbený song objeví v éteru, aby zapli nahrávání.
Focení na film a vyvolávání
I samostatné foťáky už dnes fotí digitálně. Nicméně focení na film a vyvolávání snímků se stále drží v uměleckých kruzích. I u fajnšmekrů zažívá určitou renesanci, podobně jako třeba staré gramodesky.
Dříve ale neexistovaly foťáky na mobilech (s těmi šlo jen volat a psát textové zprávy), samotné aparáty byly na film s omezeným počtem snímků. Jedno cvaknutí, jedna fotka. Pokročilejší elektronické modely měly automatické převíjení filmů, u těch opravdu starých bylo potřeba do udělat ručně. Ruličku s filmem bylo pak potřeba donést do obchodu, kde snímky vyvolali a zákazníkovi předali obálku s fotkami.
Okupace 20. srpna 1968: Ráno, kdy přijely tanky, se zapsalo do paměti celého národa
Ruční dopisování
Jedna z nejkouzelnějších aktivit minulých dekád. Do určité míry, hlavně mezi skutečně dobrými přáteli a dalšími blízkými osobami, se zachovalo i v době vlády emailů a rozvoje sociálních sítí.
Psaní dopisů rukou totiž vyžadovalo několik věcí. V první řadě čitelný rukopis, který je dnes kolikrát problém. Zadruhé jasnou formulaci myšlenek, kolikrát šlo vlastně o určité osobní eseje. Přílišné škrtání a nejistota často vyžadovaly čistý list papíru a začít znova. Sdělení i prostých věcí tak od pisatele chtělo skutečné soustředění a aktivně strávený čas.
Zjišťování informací
Před Wikipedií a Googlem existovala v zásadě jediná možnost, jak si najít informace. Jmenovala se knihovna a vyžadovala hledání ve fyzických knihách. Žádné rychlé nacházení podle klíčových slov. Například pro školní referát bylo potřeba projít hned několik svazků, najít si potřebný text a z něj extrahovat informace. Tedy zápisem na vlastní papír.
Žijeme v úžasné době, co říkáte?
