Radola Gajda patřil k mužům, kteří si uvykli na pach střelného prachu a bezvýhradnou poslušnost svých podřízených. Jeho strmá kariéra v ruských legiích z něj vytvořila postavu obklopenou mýtem neporazitelnosti, který však v poklidných kulisách první republiky začal drhnout. Osudný zlom nastal 24. března 1926, kdy se tento ambiciózní voják definitivně rozešel s demokratickým establishmentem a stanul v čele Národní obce fašistické.
Sibiřská cesta k moci
V ruských stepích Gajda prokázal nevídaný cit pro taktiku, když jako mladý velitel obsadil tisíce kilometrů železniční trati. Do Prahy se vrátil ověnčený slávou, s nárameníky generála a aurou zachránce, který vysekal legionáře z bolševického sevření. Tato vojenská zkušenost mu vštípila nebezpečné přesvědčení, že politické problémy lze řešit stejně přímočaře jako útok na nepřátelské zákopy.
Nepřátelé na Pražském hradě
Masarykův demokratický ideál Gajdovi brzy začal připadat příliš rozbředlý a málo akceschopný. V armádních kruzích se mluvilo o jeho neukojitelných ambicích, které narážely na odpor Edvarda Beneše. Souboj dvou odlišných světů vyvrcholil obviněním ze špionáže pro Sověty. To Gajda vnímal jako osobní urážku a podlou intriku pražských elit.
Zhrzený generál hledal cestu, jak oplatit rány systému, který ho podle jeho názoru nespravedlivě odvrhl. Našel ji v radikalizaci nespokojených vrstev obyvatelstva, které po hospodářských otřesech volaly po vládě pevné ruky. Místo salonních debat nabízel disciplínu, uniformy a jasného nepřítele, což rezonovalo zejména u části nacionalisticky orientované mládeže.
Vůdce Národní obce
Na den přesně před sto lety vznikla Národní obec fašistická jako otevřený pokus o přenos italského politického modelu do českého prostředí. Gajda vtiskl organizaci polovojenský řád a symboliku, která propojovala legionářskou tradici s novým radikalismem. Program hnutí stavěl na korporativismu a odporu k parlamentnímu systému. Generál se pak stylizoval do role neomylného vůdce schopného nastolit v zemi pořádek.
Krach velkých ambicí
Reálný politický vliv Gajdových stoupenců zůstával i přes hlasité proklamace v podstatě marginální. Ve volbách hnutí pravidelně naráželo na nezájem voličů a jeho pokusy o destabilizaci státu končily u zásahů tehdejší policie. Samotný Gajda se utápěl v nekonečných soudních sporech a jeho autorita klesala úměrně tomu, jak se mu nedařilo dosáhnout slibovaného převratu.
Vrcholem jeho zoufalství se stal židenický puč v lednu 1933, kdy skupina ozbrojenců napadla kasárna v Brně. Tato akce skončila okamžitým fiaskem a generál se ocitl ve vězení, čímž jeho politický projekt definitivně ztratil vážnost u širší veřejnosti. I když se později pokoušel o návrat na scénu, zůstal pro většinu společnosti spíše tragickou postavou, která nepochopila rozdíl mezi bitvou a správou státu.
