Televize Prima tento víkend vysílá komedii Přijdu hned z roku 1942, kde se jako rozšafná domovnice Koubková objeví Anna Letenská. Málokdo však tuší, že se během sledování dívá do tváře ženy, která prožívala nepředstavitelná muka. Herečka totiž v době natáčení věděla, že její osud je zpečetěn. Gestapo ji nechalo práci dokončit jen z cynického kalkulu.
Osudové setkání v tramvaji
Bylo to naposledy, co ji někdo z kolegů viděl na svobodě, ačkoliv slovo svoboda bylo v jejím případě už jen iluzí. Herec František Filipovský později popsal jejich setkání v tramvaji na Václavském náměstí. Letenská k němu přistoupila, prohodili pár slov. Když se jí zeptal, kam má namířeno, odpověděla s až děsivým klidem: „Ale už mě zase volají na gestapo.“
Vystoupila a zamířila k obávanému Petschkovu paláci. Filipovskému se zdálo, že kráčí zvesela, jako by se nic nedělo. Byla to však jen maska profesionálky. V té době už byl její manžel, architekt Vladislav Čaloun, přes měsíc vězněn. Herečka balancovala na hraně života a smrti, přesto nedala na veřejnosti nic znát.
Jedna noc v Soukenické ulici
Letenská nebyla členkou ozbrojeného odboje. Její provinění v očích nacistů spočívalo v lidskosti. Její manžel se totiž zapojil do pomoci parašutistům z operace Anthropoid. Vše se zlomilo v okamžiku, kdy Jan Kubiš po atentátu na Heydricha potřeboval ošetření. Ránu na obočí mu ošetřil lékař Břetislav Lyčka.
Když se smyčka začala stahovat, doktor Lyčka potřeboval ukrýt svou manželku Františku. Požádal o pomoc právě Čalouna. Františka Lyčková strávila v bytě Letenské v Soukenické ulici jedinou noc. Ráno odešla, ale na nádraží ji zatkli. Následovaly brutální výslechy a mučení. Ztýraná žena nevydržela a adresu prozradila. To byl rozsudek smrti pro všechny zúčastněné.
Cynický obchod s producentem
Nacisté měli v rukou manžela, ale Letenskou nechali na svobodě. Důvod byl pragmatický. Producent Miloš Havel měl roztočený drahý film a potřeboval ho dokončit. Pokoušel se sice intervenovat u Martina Wolfa z Úřadu říšského protektora, ale dostal jasnou odpověď: dejte od toho ruce pryč. Jediné, čeho dosáhl, bylo povolení film Přijdu hned dotočit.
Režisér Otakar Vávra tak byl svědkem situace, která nemá v dějinách kinematografie obdoby. Hlavní komická hvězda filmu trávila pauzy mezi záběry v depresích a strachu, aby se na povel „akce“ změnila v energickou semetriku.
„Při natáčení vždy každého rána objíždělo auto jednotlivé herce, postupně je nabíralo, Letenskou, Beneše a další, ale pokaždé se to auto muselo nejprve zastavit před Pečkárnou, Anna Letenská tam nosila jídlo a prádlo. Vždycky tam tedy odevzdala balíček. Gestapáci ji ujišťovali, že se bát nemusí, že jí se to prý netýká. Jenomže… Já tohle všechno od ní věděl. Řeknu vám, že to pro mě byly nejstrašnější zážitky v mé životní práci,“ uvedl Vávra ve vzpomínkách zachycených v knize Stanislava Motla.
Poslední klapka a cesta na popraviště
Natáčení skončilo 2. září 1942. Nacisté dodrželi svůj zvrácený harmonogram s německou důkladností. Hned následujícího dne, 3. září, byla Anna Letenská zatčena. Traduje se historka, že když nastupovala do gestapáckého vozu, upadl jí na zem obrázek české krajiny. Vyprosila si povolení jej zvednout a políbila ho. Bylo to její rozloučení s domovem.
Věznili ji na Pankráci, poté v Terezíně. Konečnou stanicí byl koncentrační tábor Mauthausen. Zde nacisté vraždili české vlastence v rámci stanného práva. Dne 24. října 1942 ji odvedli do takzvaného bunkru.
Život herečky ukončil výstřel do týlu v 10:56 dopoledne. Její manžel byl popraven o tři měsíce později. Když měl film Přijdu hned na Boží hod roku 1942 premiéru, jeho hvězda byla už dva měsíce po smrti. Jméno Anny Letenské v titulcích zůstalo, což lze vnímat jako tichý akt vzdoru filmařů proti okupantům.
O osudech dalších osobností si můžete přečíst ZDE.
.jpg){kind=link}