Na nádraží Praha-Bubny bylo 16. října 1941 chladné ráno. Lidé stáli v řadách, s kufry, ve kterých měli poslední zbytky svého života. Někteří si nesli fotografie dětí, jiní kousek chleba. Nikdo netušil, kam vlak pojede. Jen jedno bylo jisté. Návrat nebude. Toho dne byl před 84 lety vypraven první transport z Prahy.
Tisíc jmen, tisíc osudů
Byli to obyčejní lidé z Prahy, z Kladna, z Kolína. Učitelé, lékaři, krejčí, babičky s vnučkami. Nacisti jim řekli, že jedou „pracovat“. Na papíře to vypadalo úředně, skoro klidně. Transport A, tisíc osob, směr Lodž. Každý měl povoleno vzít si 50 kilo zavazadel. Museli odevzdat klíče od bytu, peníze, šperky.
„Během velice krátké doby zmizela významná část společnosti. Byla naložena do vlaku, odvezena, a tím to skončilo,“ říká dnes tajemník Federace židovských obcí Tomáš Kraus pro Český rozhlas. Ten den začalo něco, co se slovy popsat nedá.
Lodž jako město, které se proměnilo v past
Ghetto v polské Lodži už tehdy existovalo. Nacisti z něj udělali jeden velký uzavřený svět. Na ploše čtyř kilometrů čtverečních tam žilo 164 tisíc Židů. Brzy přibyly tisíce dalších, i pět tisíc Romů z Rakouska.
Lidé umírali na hlad, zimu a nemoci. Děti se rodily do bídy a během pár měsíců umíraly. Z protektorátu tam během října a listopadu 1941 odjelo pět vlaků, každý s tisícem lidí. Z pěti tisíc se jich dožilo konce války jen 276.
„Připomínat tyto okamžiky je nesmírně důležité. Podívejte se, jak jednoduché je zmanipulovat masy dnes,“ varuje Kraus. Jeho slova zní děsivě aktuálně.
Terezín jako iluze svobody
Po prvních deportacích do Lodže nacisti rozhodli, že potřebují ghetto i v protektorátu. Volba padla na Terezín. První skupina, takzvané Aufbaukommando, tam dorazila 24. listopadu 1941. Bylo to 342 mladých mužů, kteří měli město přestavět pro tisíce dalších.
„Vím, že jsme si zpívali ,Praha je krásná, když se den rozednívá‘. Měli jsme náladu celkem dobrou, ne nijak pochmurnou,“ vzpomínal pro Paměť národa profesor Pavel Oliva, jeden z těch, kteří ten vlak zažili. Brzy zjistili, že do Terezína nejeli stavět. Ale zůstat. Kasárna byla vlhká, na zemi beton, žádné matrace. Ze stropu kapala voda, jídlo nebylo. A když přišel další transport, už nebylo kam si lehnout. Z tisícovky mužů z prvního transportu přežilo kolem tří set.
Mlčení, které bolelo víc než zima
Dnes stojí na místě, odkud ten první vlak vyjel, Památník ticha. Na nádraží Bubny se každý rok čtou jména. A pokaždé zazní stejné ticho. „Většinová společnost tehdy skutečně mlčela,“ říká Kraus. „Bylo to nebezpečné, ale všem bylo jasné, že se nacisti nezastaví před ničím.“
Ticho. To bylo tehdy i potom. Lidé zmizeli. Byty osiřely. Ulice ztratily hlasy, které je tvořily.
Z protektorátu bylo deportováno víc než 74 tisíc Židů. Dožilo se jen pár tisíc. A přesto, i v těch nejtěžších časech, zpívali. Možná právě proto si je dnes musíme připomínat. Aby se nikdy nestalo, že vlak z Bubnů zase odjede.
Zdroj: Plus.Rozhlas, Holocaust, Dvojka.Rozhlas
,_szemben_a_Szent_Katalin-templom_m%C3%B6g%C3%B6tt_a_v%C3%A1r._Fortepan_57107.jpg){kind=link}