Filmová produkce nám léta vtlouká do hlavy obraz středověku jako epochy pokryté vrstvou bahna a exkrementů. Na to však rychle zapomeňte, realita života našich předků vypadala diametrálně odlišně a péče o tělo hrála v jejich životech důležitou roli. Lidé tehdejší doby vodu uctívali a očista pro ně znamenala prevenci před nemocemi i společenskou nutnost.
Mýtus špinavého krále
Pohled na šlechtice cestujícího s vlastní vanou by dnes vzbudil údiv. Pro krále Jana Bezzemka šlo o naprostou samozřejmost. Tento panovník zaměstnával speciálního koupelníka a na cestách vyžadoval svůj komfort. Král se dle historických záznamů vykoupal až desetkrát za půl roku. V kontextu doby, kdy ohřev vody představoval logistickou noční můru a spotřeboval hromady dřeva, šlo o projev nejvyššího luxusu.
Mytí rukou, obličeje a úst každé ráno patřilo k základním návykům. Odstraňování potu a nečistot z kůže chápali lékaři jako nutnost pro zachování zdraví. Póry se musely čistit. Pokud zůstaly ucpané, hrozily kožní choroby a paraziti. Bohaté domácnosti proto vlastnily umyvadla a džbány na vodu. I prostý sedlák vlastnil umyvadlo a džbány. Osobní hygiena tvořila pevnou součást majetku i v chudších vrstvách.
Moč jako bělidlo
Praní prádla vyžadovalo fyzickou sílu a žaludek. Ženy v domácnostech i profesionální pradleny využívaly k bělení látek tekutinu, kterou dnes splachujeme. Odstátá moč fungovala jako silný chemický prostředek. Obsahuje čpavek. Ten spolehlivě odstraňoval skvrny a navracel zažloutlým tkaninám bílou barvu.
Tento proces probíhal v kádích, kde ženy prádlo šlapaly nohama, nebo na březích řek. Řeka Temže měla dokonce vybudovaná speciální mola pro pradleny. Touha po čistém oblečení byla tak silná, že úřady musely zasahovat. V Coventry roku 1461 radní zakázali praní u městských kašen. Mydliny a špína znečišťovaly vodu a obtěžovaly sousedy. Lidé si čistoty cenili natolik, že riskovali pokuty.
Riziko koupele Koupání v přírodě přinášelo smrtelné nebezpečí. Záznamy koronerů ze 13. a 14. století jsou plné tragédií. Letní osvěžení v řece nebo rybníce často končilo utonutím.
Zuby jako slonovina
Péče o chrup patřila k denní rutině i ve středověku. Lidé si vyplachovali ústa vodou, žvýkali bylinky jako mátu či majoránku a používali párátka. Velšané v této disciplíně vynikali nad ostatními.
Jejich zářivý úsměv fascinoval současníky. „Neustále si je čistí zelenými lískovými výhonky a pak je drhnou vlněnými hadříky, dokud se nelesknou jako slonovina,“ popsal zvyky Velšanů dobový kronikář Gerald z Walesu, jehož slova cituje server History Extra.
Veřejné domy pod rouškou očisty
Města nabízela něco, co dnes známe jako wellness centra. Například Paříž se ve 13. století chlubila dvaatřiceti veřejnými lázněmi. Ráno ulicemi znělo volání lázeňských, že voda je horká.
Tyto instituce plnily dvojí funkci. Sloužily k očistě těla a zároveň fungovaly jako centra společenského života. Hranice mezi lázněmi a nevěstincem byla často tenká. Církev sice varovala před nemravnostmi, které se ve společných kádích odehrávaly, ale oblibu lázní to nezmenšilo. Muži a ženy se zde setkávali, jedli a pili přímo ve vodě, nazí.
Posedlost vlasy
Mytí vlasů podléhalo přísným pravidlům. Lékaři věřili, že vlasy vznikají z výparů trávení. Mytí hlavy otevíralo póry a vypouštělo tyto škodlivé výpary ven z těla. Doporučený interval mytí byl jednou za tři týdny.
Voda se tehdy míchala s popelem a bylinkami pro lesk a vůni. Každodenní rozčesávání plnilo hygienickou i estetickou funkci. Ženy používaly pudry z okvětních lístků růží, čisté a upravené vlasy totiž signalizovaly zdraví a společenský status. Mastné a neupravené vlasy naopak značily nemoc nebo extrémní pokání. Například královna Isabela Kastilská, která se chlubila, že se koupala jen dvakrát v životě, představovala extrémní výjimku hnanou náboženským fanatismem, nikoliv obraz běžné ženy té doby.
👉🏻 Další historické zajímavosti.
