Stavba Orlické přehrady na přelomu padesátých a šedesátých let navždy změnila tvář vltavského údolí. Pod desítkami metrů vody tehdy zmizelo čtrnáct obcí a stovky staveb musely ustoupit vodě a betonu. Kolem zatopených vesnic dnes koluje řada divokých báchorek o neporušených domech a toxickém odpadu. Skutečná historie tohoto gigantického vodního díla ovšem nabízí mnohem syrovější realitu.
Mýty utopené v bahně
Lidé často věří legendám o zachovalých světnicích s původním nábytkem, které na dně přehrady čekají na objevení. Skutečnost vypadala naprosto odlišně, jelikož správa stavby před napuštěním nařídila plošnou demolici všech budov. Dělníci srovnali domy se zemí a pečlivě rozebrali krovy, aby plovoucí trosky následně neničily lodní šrouby nebo turbíny elektrárny. Báchorky o zatajených důlních štolách plných výbušnin a chemikálií u Žďákova navíc patří do říše čisté fikce a parazitují na pozdější kriminální kauze z devadesátých let.
Stěhování historických památek
Před stoupající hladinou musely kapitulovat i významné památky, část z nich dostala šanci na přežití na jiném místě. Románský kostel svatého Bartoloměje z Červené nad Vltavou stavbaři rozebrali kámen po kameni a následně ho přesně sestavili opodál. Podobný osud potkal starý řetězový most z Podolska, který po svém rozebrání našel po patnácti letech nové uplatnění na řece Lužnici u městyse Stádlec.
Ztráta domova znamenala pro starousedlíky tvrdou ránu, vyprávění o plošných deportacích do panelových sídlišť ovšem neodpovídá historickým faktům. Většina rodin obdržela přiměřené finanční kompenzace a státem dotovaný stavební materiál. Obyvatelé údolí si z těchto prostředků svépomocí postavili nové rodinné domky ve výše položených obcích a úspěšně si tak uchovali svůj původní venkovský způsob života.
Pro mnoho pamětníků představoval zánik rodného stavení hluboce traumatický zážitek. „Při budování Orlické přehrady tatínek nutil vlastní děti, aby samy bouraly jejich zdejší dům, a měly tak v sobě na celý život nenávist ke komunistům, kteří jim sebrali domov. Řeka pro ně byla všechno,“ uvedl pro portál iDNES.cz historik Jan Kouba. Tragédie rodin se tehdy mísila s oficiálním budovatelským nadšením panujícího režimu.
Vyschlé koryto odhaluje pravdu
Extrémní sucha a s nimi spojené výrazné poklesy vodní hladiny občas odhalí zbytky dávného vltavského života v celé jeho syrovosti. Na povrch nečekaně vystupují obnažené kamenné základy zbouraných domů, torza starých jezů nebo betonové zbytky malých vodních elektráren. Zvědaví kolemjdoucí tak mohou na vlastní oči zblízka spatřit skutečný rozsah někdejšího osídlení kolem řeky. Odkrytí dna obvykle souvisí i s technickými zásahy správců toku.
Očití svědkové zániku
Zbytky zaplavených staveb pravidelně přitahují místní rodáky, kteří sem přijíždějí hledat stopy svého ztraceného dětství. Odhalené základy rozlehlých usedlostí jim pomáhají v orientaci a oživují dávno zapomenuté sousedské vztahy z dob před výstavbou gigantické přehrady. Vzpomínky na poslední hektické dny před definitivním zatopením celého údolí zůstávají v jejich paměti naprosto živé.
Demolice veškeré infrastruktury a obytných domů probíhala doslova před očima tehdejších místních obyvatel. „Já byl posledním člověkem, který po něm prošel. Ráno jsem vyrazil do školy v Temešváru a uprostřed už byl pryč jeden trám. Dělníci mi říkali, ať jdu opatrně. Odpoledne už byl rozebraný a já musel po novém mostě. Později jsem si krátil cestu přes řeku na pramici,“ popsal nezadržitelný konec starého mostu rodák z Podolska Pavel Smrt.
