Dnes jezdíme do Polska pro levné potraviny a na výlety k Baltu, před sto sedmi lety však na hranicích hřměla děla a umírali lidé. Československá armáda tehdy zahájila bleskovou ofenzivu, která si kladla za cíl obsadit Těšínsko. Byla to krátká, ale brutální válka, o které se v dějepisech příliš nemluví. A legendární velitel Josef Šnejdárek byl tehdy jen krůček od totálního vojenského vítězství, než mu ho vytrhli z rukou.
Josef Šnejdárek
Psal se 23. leden 1919. Od vzniku samostatné republiky neuběhly ani tři měsíce a mladý stát už musel ukázat sílu. O Těšínsko a jeho uhelné doly i železniční trať do Košic měli zájem oba sousedé. Diplomatické nóty selhaly. Varšava vypsala v oblasti volby a začala odvádět místní muže do armády. Praha se rozhodla jednat. Hlavní slovo dostal podplukovník Josef Šnejdárek, tvrdý chlap zocelený boji v cizinecké legii. V jedenáct hodin dopoledne předstoupil před polského velitele Franciszka Latinika s ultimátem. Má dvě hodiny na stažení vojsk.
Reakce polské strany byla okamžitá a odmítavá. Latinik se nehodlal vzdát bez boje a spoléhal na to, že Češi blafují. Neblafovali. „Těšínsko nevyklidíme a budeme se bránit do poslední kapky krve,“ odpověděl Latinik podle vzpomínek Josefa Šnejdárka.
Jakmile uplynula lhůta, začalo peklo. Československé legie z Francie a Itálie, podpořené dobrovolníky, vyrazily vpřed a postup byl drtivý. Polská obrana, tvořená slabšími jednotkami a milicí, se začala postupně hroutit. Šnejdárek obsadil Bohumín, Karvinou a postupoval dál. Byla to regulérní válka s dělostřelectvem, obrněným vlakem a bohužel i s krutostí na obou stranách.
Krvavá neděle
Historie není černobílá a tento konflikt rozhodně nebyl rytířským soubojem cti. Poláci dodnes vzpomínají na události ve Stonavě, kde mělo dojít k popravám zajatců. Tvrdí, že legionáři ubodali zraněné polské vojáky. Česká strana to viděla jinak. Civilisté často stříleli vojákům do zad a zákeřné útoky ze zálohy vyvolávaly brutální reakci. Emoce vřely na obou stranách a nenávist mezi slovanskými sousedy tehdy dosahovala vrcholu.
Masaryk versus Beneš
Zatímco vojáci v blátě a sněhu postupovali k vítězství, v Praze a Paříži se odehrávalo jiné drama. Politické špičky nebyly v názoru na válku jednotné. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk, kterého si často idealizujeme jako humanistu, byl v tomto případě jestřábem. Chtěl pevné hranice a respektoval sílu. Naproti tomu ministr zahraničí Edvard Beneš v Paříži trnul hrůzou. Věděl, že dohodové mocnosti, zejména Francie, zuří. Válka mezi dvěma spojenci jim kazila plány na poválečné uspořádání Evropy.
Beneš tlačil na zastavení bojů, Masaryk však chtěl nechat Šnejdárka dokončit svou práci. „Prezident Masaryk byl spíše zastáncem razantnějšího řešení. Vycházel z předpokladu, že zemské hranice by měly být dodrženy. Proto se také vyslovoval pro razantnější vojenský postup,“ řekl PaedDr. Zbyšek Ondřeka, ředitel Muzea Těšínska, pro ČT24.
Politika nakonec zvítězila nad vojenskou strategií. Paříž bouchla do stolu a Praha musela poslechnout. Tlak velmocí byl neúprosný.
Rozkaz zněl jasně
Fronta stála na řece Visle. Šnejdárek měl Poláky na lopatkách. Plánoval finální úder, který by zajistil kontrolu nad celým sporným územím. Stačilo pár dní, možná hodin. Místo rozkazu k útoku ale přišla studená sprcha. Telegram z Prahy a rozkaz okamžitě zastavit palbu.
„Když jsem Poláky zatlačil za Vislu a sám tuto řeku na několika místech překročil, dostal jsem od své vlády telegram, abych zastavil nepřátelství, jelikož účelu boje bylo dosaženo,“ vzpomínal později Josef Šnejdárek dle iDNES.cz.
Frustrace vojáků byla obrovská. Vyhráli bitvu, ale politici jim nedovolili vyhrát válku. Následná arbitráž v roce 1920 rozdělila Těšínsko tak, že ani jedna strana nebyla spokojená. Česku zůstalo uhlí a železnice, Polsku historické centrum Těšína. Jizvy se hojily desítky let a vyvrcholily polskou odvetou v roce 1938 po Mnichovu. Dnes jsou hranice otevřené, ale na hřbitovech ve Slezsku stále leží muži, kteří tehdy v lednu zaplatili za ambice nových států životem.
