Osudy Československých legií v Rusku byly barvité a náročné. Dnes se na ně navíc kolikrát zapomíná. V květnu roku 1918 stáli legionáři před velmi náročným úkolem. Museli se totiž ubránit bolševikům, kteří usilovali o ovládnutí klíčové železniční tepny, tedy Transsibiřské magistrály.
Nejdelší trať světa
Ta měří 9 288 kilometrů a propojuje Moskvu s Vladivostokem. Jde o hlavní železniční trať Ruska a současně nejdelší na světě. Její stavba začala za vlády cara Alexandra III. a zabrala celých 26 let. Důvodem vzniku bylo spojení s přístavem ve Vladivostoku, kterým se říše snažila zajistit kontrolu nad pobřežím Tichého oceánu.
Dnes zabere cesta vlakem z jednoho konce na druhý týden, v době spuštění to byl měsíc. Od svého vzniku se tento projekt stal jasným symbolem moci a velikosti ruského impéria. Proslavily se na ní ale i československé legie, které ji v létě 1918 na nějakou dobu zcela ovládly.
Kdo ovládá dopravu…
Československý dopravní sbor byl 25. května 1918 roztažen prakticky po celé délce této tratě. Vzniklo tak šest vzájemně izolovaných skupin: Penzenská, Čeljabinská, Novonikolajská, Mariinská, Nižněudinská a Vladivostocká. Jejich vojáci se postupně ubránili bolševickým pokusům o rozbití jednotek.
Následně obsadili jednotlivé stanice železnice, dobyli sklady s municí i zbraněmi a začali se propojovat s ostatními sbory. Už 1. června 1918 se spojila Mariinská a Novonikolajská a vznikla skupina Sibiřská. V zájmu operativního velení se skupiny dále spojovaly i rozdělovaly, celek však postupoval dále na východ až k Bajkalu.
Kol a kolem vody
V srpnu 1918 vybojovala Východní skupina pod velením plukovníka Gajdy průchod právě kolem Bajkalu. Zde vede trať velmi členitým terénem se spoustou tunelů, čelní útoky na protivníka tak nepřicházely v úvahu. Poslední srpnový den došlo ve stanici Karymskaja ke spojení jednotek Východní a Vladivostocké skupiny.
Trať se tak od Volhy po Tichý oceán ocitla v československých rukou. To znamenalo i rozsáhlé prostory východního Ruska, Uralu, Sibiře, Dálného východu. Celkově kontrolované území bylo dvakrát větší než celá Evropa. Hlavním úspěchem legionářů bylo ale zablokování německých, rakouských i maďarských zajatců v ruských táborech. Ti tak už nestihli jatka západní fronty a jejich počty sahaly do jednotek milionů.
Rozkazům navzdory
Do poslední chvíle před zahájením bojů se legie držely Masarykova požadavku na zachování neutrality. Šlo to až do krajností, krok dál by už ale znamenal vlastní zkázu. Kvůli jejich roztroušenosti s nimi Moskva ani nikdo jiný nepočítal jako s reálnou bojovou silou. Jenže ani Moskva, ani politici a generálové Dohody nepočítali s tím, se že dokáží semknout a skutečně postupovat.
Během sta dnů tak proběhly desítky bitev a stovky menších střetů. Ve většině z nich legie zvítězily a jejich akce tak znamenala definitivní převážení sil ve prospěch Dohody. Ne nadarmo tu dobu někteří historici nazývají „Sto dnů, které otřásly Ruskem“.
Zdroje: Lidovky, VHU, Wikipedia, CNNiPrima
