V roce 1872 Jindřich Wankel v hloubi Moravského krasu scénu, která dodnes zaměstnává fantazii i vědeckou obec. Na dně Býčí skály ležely ostatky desítek lidí, které tam kdosi zanechal spolu s luxusními předměty a kovářskou dílnou. Tento moravský nález vyvolal řadu teorií o rituálních vraždách, které se archeologie snaží racionálně uchopit bez nánosu romantických legend.
Objev v temnotě krasu
Lékař, archeolog a speleolog Jindřich Wankel vstoupil do prostor Býčí skály plný očekávání, ovšem výsledek jeho bádání v roce 1872 předčil veškeré představy tehdejší učené společnosti. Pod nánosy hlíny a suti narazil na vrstvu, v níž spočívaly stovky bronzových šperků, keramika a především lidské skelety vykazující známky násilné smrti.
Celý prostor Předsíně jeskyně působil jako zamrzlý obraz dávné tragédie, kde vedle sebe ležela těla mladých žen, koní i bohatě zdobený vůz. Archeologický svět tehdy poprvé spatřil takto masivní kumulaci artefaktů a lidských ostatků na jednom místě, což vyvolalo bouřlivé debaty o povaze halštatské kultury.
Stopy násilí v hloubi
Analýza kosterních pozůstatků odhalila skutečnosti, které se vzpírají představám o poklidném skonu tehdejší moravské elity. Mnoho lebek neslo stopy po úderech tupým předmětem, některé skelety postrádaly horní končetiny a vědci narazili i na indicie svědčící o konzumaci lidského masa.
Jindřich Wankel tyto nálezy interpretoval jako velkolepý pohřební rituál, při němž byla družina velmože odeslána na onen svět spolu se svým pánem. Tato teorie o dobrovolné či vynucené oběti se v odborné literatuře držela desítky let, přestože novější antropologické výzkumy vnášejí do tehdejších závěrů značnou dávku skepse.
Kovářská výheň v jeskyni
Anomálii celého naleziště podtrhuje přítomnost plně vybavené kovářské dílny, kterou archeologové objevili přímo v jeskynních prostorách. Železná kovadlina, kladiva a zbytky strusky naznačují, že se v Býčí skále odehrávala čilá řemeslná výroba, což ostře kontrastuje s pietním charakterem pohřebiště. Kovové nástroje se mísily s přepychovými předměty z jantaru a skla, které sem doputovaly z dalekého severu i jihu Evropy. Tato kombinace sakrálního a ryze praktického prostoru představuje v evropském kontextu unikátní situaci.
Přítomnost kovářů v podzemí naznačuje, že jeskyně sloužila jako multifunkční centrum, kde se potkával svět živých s rituálními zvyklostmi. Výroba zbraní a nástrojů v bezprostřední blízkosti těl obětí dává celému místu pragmatický rozměr, který nahlodává představy o čistě náboženském obětišti. Kovářské řemeslo mělo v 6. století před naším letopočtem téměř magický status, a proto jeho umístění do útrob země dává z hlediska tehdejší hierarchie logický smysl. Kovář byl vnímán jako postava stojící na pomezí mezi lidmi a bohy.
Mezi rituálem a masakrem
Moderní věda se dnes přiklání k teorii, že události v Býčí skále byly výsledkem náhlého útoku na prosperující komunitu. Množství cenností ponechaných na místě svědčí o tom, že útočníci sledovali jiný cíl než získání kořisti, nebo je k ústupu přiměla nečekaná okolnost.
Jindřich Wankel pravděpodobně nalezl místo, kde byla celá jedna větev halštatské nobility vyhlazena a následně ponechána napospas jeskynnímu tichu. Fakt, že těla nebyla řádně uložena do hrobů, ale ležela rozptýlená po podlaze, nahrává spíše verzi o válečném aktu než o spořádané ceremonii.
Přesnou sekvenci událostí už nikdo nezrekonstruuje s absolutní jistotou. Mnohé stopy Jindřich Wankel nevědomky znehodnotil metodami dobové archeologie, která se soustředila spíše na sběr předmětů než na kontextuální uložení vrstev. Každý další výzkum v tomto místě přináší více otázek než odpovědí.
Současné genetické testy a izotopové analýzy kostí mohou brzy vnést do případu jasno a určit, zda oběti pocházely z místních, nebo šlo o cizince přivlečené zdaleka. Do té doby zůstává moravské podzemí prostorem, kde fakta soupeří s představivostí a kde se pod vrstvou vápence skrývá jedna z největších záhad středoevropského pravěku.
