Poslední březnový den roku 1475 přinesl na Moravu úkaz, který kronikáři bez váhání označili za předzvěst konce světa. Obloha nad střední Evropou náhle potemněla pod náletem miliard křídel sarančat stěhovavých, která se přihnalo z východních stepí. Hladový mrak postupoval z Uher směrem na sever a zanechával za sebou krajinu zbavenou veškeré zeleně i naděje na úrodu.
Invaze z východu
Při pohledu na horizont lidé 31. března 1475 spatřili hustý mrak připomínající kouř, ačkoliv nikde v okolí nehořelo. Hluk blížícího se hmyzu pamětníci přirovnávali ke vzdálenému hřmění nebo dusotu tisíců koní v plném cvalu. Hejna se táhla kilometry daleko a dokázala na několik hodin úplně odfiltrovat sluneční svit, což v tehdejší společnosti vyvolalo okamžitou paniku. Středověká Morava zažila biologickou katastrofu, která svou intenzitou překonala běžné neúrody způsobené suchem nebo mrazem.
Zkáza na polích
Sarančata sedala na čerstvě vzejité ozimy a během pár desítek minut likvidovala práci celých vesnic. Hladový hmyz požíral stébla obilí, listí na stromech i měkkou kůru mladých výhonků v ovocných sadech. Zemědělci se snažili mračna zahánět hlukem, tloukli do měděných kotlů a pálili mokrou slámu, ale jejich úsilí mělo nulový efekt. Příval živé masy byl příliš hustý na to, aby ho jakákoliv tehdejší lidská aktivita dokázala zastavit nebo alespoň odklonit z cesty.
Strach v podhradí
Tehdejší společnost vnímala podobné události jako přímý následek hříchů a nadpřirozené varování seslané z hůry. Kněží v kostelech sloužili nepřetržité prosebné mše, souběžně lidé na návsích sledovali, jak se jejich budoucí obživa mění v prach a trus. V kronikách se dochovaly záznamy o tom, že hmyz pokrýval zemi ve vrstvě silné několik centimetrů, takže chůze po cestách byla prakticky nemožná.
Pohyb hejna určil směr větru a teplota vzduchu, která koncem března 1475 neobvykle stoupla k hodnotám připomínajícím pozdní jaro. Sarančata putovala z maďarských nížin přes moravské úvaly dál do polského vnitrozemí, kde pokračovala v pustošení. Šlo o přirozený cyklus extrémního přemnožení, který v nepravidelných intervalech zasahoval evropský kontinent po staletí. Biologický mechanismus transformace samotářského hmyzu v útočnou dravou formu zůstával pro tehdejší učence neřešitelnou záhadou.
Realita středověké entomologie
Saranče stěhovavé vyžaduje pro své masivní šíření specifické klimatické podmínky, které na jaře roku 1475 pravděpodobně nastaly. Suché jaro a mírná zima vytvořily ideální prostředí pro přežití vajíček v půdě, ze kterých se vylíhly miliony nenasytných nymf. Jakmile se hejno dalo do pohybu, zastavila ho teprve náhlá změna počasí nebo naprostý nedostatek potravy v dané lokalitě. Morava se s následky této návštěvy potýkala několik let, protože zničená úroda vedla k okamžitému zdražení základních potravin a následné vlně hladu.
Kronikář Jan Długosz popsal situaci v sousedním Polsku jako naprosté pustošení, které nešetřilo ani okrasné zahrady vysoké šlechty. Hmyz pronikal do obydlí, ucpával studny a jeho rozkládající se těla později znečišťovala zdroje pitné vody v širokém okolí. Právě tyto druhotné následky, jako byl všudypřítomný zápach a kontaminace, představovaly pro obyvatelstvo stejné zdravotní riziko jako samotný nedostatek obilí. Mrtvá sarančata se musela z ulic měst odvážet na vozech a hromadně pálit za hradbami.
Současné zemědělství používá k regulaci škůdců chemické prostředky, čímž podobné apokalyptické výjevy prakticky vytěsnilo do historických knih.
