Byl to jeden z nejkrásnějších letních dnů roku 1940. Hladina Atlantiku se leskla jako zrcadlo a viditelnost byla dokonalá. Přesně to ale kapitán britské lodi Arandora Star nechtěl. Věděl, že v takovém počasí je jeho obří parník pro německé ponorky snadným terčem. Na palubě vezl stovky civilistů, které britská vláda označila za hrozbu. Místo deportace do Kanady je však čekala smrt v ledové vodě. Katastrofa, která si vyžádala přes osm set životů, nebyla jen dílem války. Způsobila ji kombinace britské paniky a chorobné ctižádosti jednoho německého kapitána.
Rozhodnutí, které zpečetilo osud stovek lidí, padlo v Londýně jen pár týdnů před vyplutím. Po pádu Francie a vstupu Itálie do války zachvátila Británii nervozita. Premiér Winston Churchill vydal pokyn k internaci takzvaných nepřátelských cizinců.
Úřady nerozlišovaly
Do stejné kategorie spadali oddaní fašisté i číšníci, holiči nebo zmrzlináři, kteří v Británii žili desítky let a před Mussoliniho režimem sami utekli. Ti všichni se 30. června 1940 tísnili na palubě luxusního parníku přeměněného na transportní loď. Spolu s nimi cestovali němečtí zajatci a britští vojáci. Nikdo z nich netušil, že se právě stali součástí smrtící statistiky v hlavě jednoho muže pod hladinou.
Lovec, který potřeboval skóre
V téže době se totiž v oblasti pohybovala německá ponorka U-47. Jejím velitelem byl Günther Prien. Eso německého námořnictva a válečný hrdina. Prien se však nenacházel v ideálním rozpoložení. Byl pod tlakem. Jeho vlastní žák a nyní konkurent, kapitán Endrass, ho v počtu potopených tun začínal dohánět. V německém námořnictvu probíhala cynická soutěž o to, kdo pošle ke dnu více lodí. Prienovi chybělo k udržení prestiže zhruba pět tisíc tun.
Situace na ponorce byla kritická. Docházela munice a kapitán měl k dispozici jediné torpédo. Navíc ho považoval za vadné. Když se však v periskopu objevila silueta obří Arandora Star s výtlakem přes patnáct tisíc tun, neváhal. Byla to kořist, která by mu zajistila vítězství v interním souboji. Riskoval vše na jednu kartu. Zaměřil pravobok a vypálil. Torpédo fungovalo bezchybně. Exploze okamžitě zničila strojovnu, vyřadila turbíny a loď se ponořila do tmy.
Boj o místo ve člunech
Na palubě vypuklo peklo. Zásah přišel brzy ráno, kdy většina lidí ještě spala nebo se teprve probouzela. Loď se začala rychle naklánět. Záchranných člunů byl nedostatek a spouštěcí mechanismy u některých z nich selhaly. Italští a němečtí civilisté se v panice drali k člunům. Došlo k zoufalým bojům o přežití. Podle některých svědectví se britští vojáci snažili udržet pořádek střelbou, což situaci ještě zhoršilo. Některé čluny odpluly přeplněné, jiné téměř prázdné.
Hrůzu oněch okamžiků později popsal seržant Norman Price. Jeho svědectví zachytil spisovatel Ian Hawkins v knize Destroyer: An Anthology of First-hand Accounts of the War at Sea 1939–1945 a mrazí z něj i po letech. Price situaci vylíčil naprosto přesně.
„Viděl jsem, jak se potápějící lodě chytají stovky mužů, vypadali jako mravenci. Pak se loď na jednom konci zvedla, zajela rychle pod hladinu a vzala muže s sebou… Hodně si jich zlomilo vaz při skocích do vody, další se zranili, protože dopadli doprostřed trosek,“ řekl pro autora knihy Price.
Děravé svědectví a pozdní lítost
Rozsah tragédie vyšel najevo až s odstupem. Rybáři u irského pobřeží našli jeden ze záchranných člunů až po třech týdnech. Byl převrácený a boky měl proděravělé střelami. V dírách byly nacpané kusy látky. Někdo se zoufale snažil ucpat otvory a zastavit vodu, zatímco člun unášel proud. Uvnitř našli jen prázdné nábojnice a stopy krve.
Vyšetřování vedené lordem Snellem později odhalilo nepříjemnou pravdu. Vláda při výběru deportovaných selhala. Mnoho z utopených Italů byli loajální obyvatelé Británie, kteří neměli s fašismem nic společného. Jeden z nich žil v zemi přes dvacet let. Zemřeli zbytečně.
Tragédie Arandora Star a následné hrůzné podmínky na další lodi HMT Dunera nakonec změnily veřejné mínění. Britové si uvědomili, že „nepřátelský cizinec“ nemusí být nutně nepřítel. Pro více než osm set lidí v chladných vodách Atlantiku však toto prozření přišlo příliš pozdě.
Dnes tuto tragédii připomíná několik památníků. Jeden stojí v Liverpoolu, další v italském městě Lucca. Na jména německých obětí odkazují v dlažbě zasazené kameny zmizelých. Jsou tichou připomínkou toho, že ve válce často nejvíce trpí ti, kteří se ocitnou ve špatný čas na špatném místě.
Přečtěte si i o potopení lodi Britannica v tomto článku.
