V areálu pražského kláštera u svaté Kateřiny se v 19. století odehrávaly procedury, které balancovaly na hraně mechanického inženýrství a čirého zoufalství tehdejší medicíny. Lékaři v místním ústavu pro choromyslné věřili, že lidskou mysl lze opravit hrubou fyzikální silou a odstředivým pohybem. Centrálním bodem této terapie se stal rotující stroj, zařízení schopné vyvolat stavy, které měly pacienta navrátit do reality skrze naprosté tělesné vyčerpání.
Mechanika pražského šílenství
V chodbách bývalého kláštera u svaté Kateřiny vládla v 19. století atmosféra, kterou určoval rigidní režim tehdejší psychiatrie. Personál zde obsluhoval masivní dřevěnou konstrukci osazenou soustavou ozubených kol a pák, jejíž jediný účel spočíval v extrémní rotaci lidského subjektu. Tento stroj představoval vrchol tehdejší snahy o nalezení somatické příčiny duševních poruch, které se lékaři pokoušeli vyřešit pomocí zákonů klasické mechaniky.
Stovka otáček za minutu
Pacient skončil pevně znehybněn v popruzích na speciální židli nebo lůžku, které tvořilo srdce celého mechanismu. Obsluha stroje rozhýbala převody takovou razancí, že tělo nešťastníka dosahovalo rychlosti až 100 otáček za minutu, což v místnosti vyvolávalo tísnivý zvuk svištícího vzduchu. Odstředivá síla v těchto momentech deformovala rysy obličeje a kladla enormní nároky na kardiovaskulární systém každého, kdo se v rotujícím křesle ocitl.
Krvavá úleva v bezvědomí
Dobová lékařská teorie vycházela z předpokladu, že silné zvracení a nevolnost vyvolané rotací dokážou mechanicky přeuspořádat poškozené funkce mozku. Primář i řadoví doktoři sledovali průběh procedury s očekáváním, že fyzický šok vyžene z hlavy nemocného bludy a patologické myšlenky. Masivní nevolnost považovali za přirozenou reakci těla, které se tímto radikálním způsobem očišťovalo od vnitřního chaosu.
Zákrok personál často ukončil až ve chvíli, kdy z nosu a uší pacienta začala vytékat krev, což dobové spisy interpretovaly jako úspěšné uvolnění nadbytečného nitrolebečního tlaku. Hluboké bezvědomí, do kterého lidé po zastavení stroje upadali, kvitovali tehdejší specialisté jako stav terapeutického klidu. Považovali za hotovou věc, že takto drastické zklidnění organismu vede k trvalému zlepšení duševního stavu hospitalizovaných osob.
Pozůstatky osvícenské krutosti
Záznamy v archivech ústavu u svaté Kateřiny odhalují desítky případů, kdy se rotace stala běžnou součástí každodenního léčebného plánu. Tato metoda zrcadlila tehdejší přesvědčení, že lidská psychika je úzce propojena s hydrostatikou tělesných tekutin a jejich pohybem v cévním řečišti. Lékaři k pacientům přistupovali s chladnou vědeckou zvědavostí, přičemž fyzické utrpení vnímali jako nezbytný vedlejší produkt na cestě k vědeckému poznání.
Stroj nakonec zmizel z inventáře ústavu v momentě, kdy medicína začala objevovat jemnější nuance lidské duše a chemické procesy v nervové soustavě. Mechanické hračky 19. století nahradily jiné formy terapie, které se sice z dnešního pohledu zdají být humánnější, ale ve své době budily podobné kontroverze.
Dnešní prostory bývalého kláštera už nenesou žádné viditelné stopy po dřívějším utrpení, přesto v jejich základech zůstává otisknuta historie jedné z nejbizarnějších kapitol české psychiatrie.
