V říjnu 1501 zapsal vatikánský ceremoniář Johann Burchard do svých úředních knih událost, která dodnes působí jako z jiného vesmíru. V prostorách Apoštolského paláce proběhl takzvaný Banket kaštanů, nebo kaštanová hostina, kde se náboženská etiketa rozplynula v orgiích řízených rodinou Borgiů. Tento suchý záznam německého úředníka zůstává jedním z nejvíce kontroverzních dokumentů v dějinách renesančního Říma a ukazuje propast mezi oficiální tváří církve a realitou papežského dvora.
Burchardův věcný deník
Německý klerik Johann Burchard si potrpěl na preciznost a ve svých denících Diarium sive Rerum Urbanarum Commentarii zachycoval život u dvora bez příkras. Jeho styl připomínal moderní policejní svodku, kde se vedle sebe krčily popisy liturgických obřadů a detaily o soukromých radovánkách papežské rodiny.
Koncem října 1501 usedl k psacímu stolu, aby zaznamenal večírek pořádaný Cesare Borgiou, a sotva tušil, že jeho slova budou budoucí generace církevních historiků označovat za pusté lži.
Sběr kaštanů na podlaze
Burchard popisuje, jak Cesare Borgia pozval do svých komnat padesát vyhlášených kurtizán, které se po společné večeři musely svléknout do naha. Celá scéna se odehrávala pod zářícími svícny a služebnictvo v ten moment rozhazovalo po podlaze pečené kaštany. Ženy se následně pohybovaly po čtyřech a sbíraly plody mezi nohama přihlížejících hostů, což sloužilo jako předehra k další zábavě.
Atmosféra v sále postupně gradovala k hromadným se*uálním aktům, do kterých se zapojovali přítomní dvořané a aristokracie. Johann Burchard si do svých poznámek pečlivě poznamenal, že se celá tato akce konala přímo v srdci křesťanství, kde by člověk očekával spíše pokání než oslavu tělesnosti. Celý výjev působil bizarně, jelikož se odehrával v kulisách přísného vatikánského ceremoniálu, na který si papežský dvůr jindy potrpěl.
Banket kaštanů tvořil oficiálně připravenou událost pro vybranou společnost, nikoliv tajnou akci v zapadlém koutě Říma. Johann Burchard ve svém textu neprojevuje šok, ale spíše profesionální únavu z toho, co všechno musí jako správce protokolu u Borgiů strpět. Jeho věcnost dodává celému popisu na zvláštní autentičnosti, kterou lze jen těžko zpochybnit čistě ideologickými argumenty.
Diváci z papežského balkonu
Celé to hemžení sledoval z vyvýšeného místa papež Alexandr VI., který do dějin vstoupil spíše jako obratný politik Rodrigo Borgia. Společnost mu dělala dcera Lucrezia Borgia, jejíž přítomnost u podobných scén vyvolávala už v tehdejší době vlnu dohadů a pomluv. Papež dokonce vyhlásil soutěž o nejzdatnějšího milovníka a vítězové obdrželi hedvábné pláště a drahé střevíce jako odměnu za své výkony, které předvedli přímo před očima hlavy církve.
Pravdivost církevní dekadence
Historici dlouhá staletí odmítali Burchardovy zápisky jako výplod fantazie nebo snahu o diskreditaci papežského stolce ze strany nepřátel. Jenže Johann Burchard se v jiných částech deníku projevuje jako naprosto spolehlivý a až pedantsky přesný svědek tehdejšího dění. Jeho záznamy o cenách potravin, pohybu vojsk nebo detailech bohoslužeb přesně sedí na další dobové zdroje, což dává Banketu kaštanů vysokou míru věrohodnosti.
Dnes se na tento incident díváme jako na projev absolutní moci, kterou Borgiové v Římě na začátku 16. století drželi. Johann Burchard nám zanechal zprávu o době, kdy se hranice mezi sakrálním světem a nejhrubším hříchem téměř smazala. I po pěti stech letech zůstává jeho líčení jedním z nejpůsobivějších svědectví o tom, jak hluboko může klesnout instituce, která se cítí být zcela nedotknutelnou.
