V zapadlé maďarské vesnici Nagyrév se mezi lety 1914 a 1929 odehrával tichý masakr, který po léta unikal pozornosti úřadů. Místní ženy se zbavovaly svých manželů i starých rodičů pomocí roztoku z rozmočených mucholapek obsahujících vysoké dávky arsenu. Celý řetězec úmrtí čítající na 300 obětí začal rozplétat až náhodný podnět a následné exhumace těl na místním hřbitově.
Odchod mužů na frontu
Všechno začalo v roce 1914. Práceschopní muži z Nagyrévu odešli na frontu a zapadlá vesnice u břehu Tisy zůstala jen v rukou žen. Ty musely samy zvládnout veškerou dřinu na hospodářství a brzy si začaly románky s válečnými zajatci, kteří v obci pracovali. Skutečný zlom nastal po roce 1918. Veteráni se vraceli do svých domovů, jenže tam o ně nikdo nestál. Manželky si za ty roky zvykly na jiný život a muži pro ně představovali nechtěnou přítěž.
Receptura báby Fazekasové
Ústřední postavou tragických událostí byla Zsuzsanna Fazekasová, místní porodní bába, která se stala neformální autoritou v otázkách zdraví i vztahů. Ženám, které si stěžovaly na násilnické nebo nechtěné partnery, nabízela radikální řešení v podobě roztoku z rozmočených mucholapek. Arsen získaný z těchto lepových pásů představoval pro obyvatelky Nagyrévu tichý nástroj, jak převzít kontrolu nad životem bez rizika okamžitého odhalení.
Arsen v každodenní stravě
Vražedná praxe se v obci i sousedním Tiszakürtu rychle šířila a zasáhla i širší příbuzenstvo, včetně starých rodičů nebo nepohodlných dětí. Jed se stal běžnou součástí rodinných obědů, jelikož arsen postrádal specifickou chuť a mohl být snadno přimíchán do polévek či nápojů. Místní lékař, který byl s Fazekasovou spřízněn, ochotně potvrzoval přirozené příčiny úmrtí, čímž úřadům po celých 15 let znemožňoval jakýkoliv zásah.
Historické prameny odhadují celkový počet obětí na 300, ačkoliv přesná čísla zůstávají zahalena tajemstvím kvůli absenci důkladných záznamů. Úmrtnost mužů v Nagyrévu v určitém období natolik převyšovala celostátní průměr, že se vesnici v širším okolí začalo přezdívat Vesnice vdov. Komunita držela při sobě a o podivných úmrtích se mluvilo jen v úzkém kruhu zasvěcených žen, které spojovalo společné tajemství.
Odhalení a soudní dohra
Hradba mlčení padla až v roce 1929, kdy prokuratura obdržela anonymní podnět popisující masové trávení členů rodin v dané lokalitě. Vyšetřovatelé nařídili rozsáhlé exhumace na hřbitově v Nagyrévu, kde chemické analýzy tkání desítek těl potvrdily smrtelné dávky arsenu. Tato látka má tu vlastnost, že se v lidských pozůstatcích uchovává dlouho po pohřbu, což detektivům poskytlo nevyvratitelné podklady k zahájení stíhání.
Zsuzsanna Fazekasová ukončila život vypitím vlastního jedu ve chvíli, kdy četníci dorazili k jejímu domu, aby ji zatkli. Následný soudní proces vynesl celkem 26 rozsudků, mezi nimiž figurovalo 8 trestů smrti a řada doživotních trestů pro nejaktivnější travičky. Odsouzené ženy u výslechů projevovaly minimální lítost a své činy popisovaly jako pragmatické vyústění sociální bídy a domácího útlaku v tehdejším maďarském vnitrozemí.
Dnešní Nagyrév působí jako tichá obec, kde stopy po tragické minulosti vybledly v nánosech času. Potomci tehdejších obyvatel o událostech mluví jen zřídka a badatelé se zde setkávají spíše se zdvořilým odstupem než s ochotou sdílet rodinnou historii.
