Právě dnes uplynulo přesně 73 let od vynesení jednoho z nejkrutějších rozsudků v našich moderních dějinách. Dne 27. listopadu 1952 si jedenáct mužů vyslechlo trest smrti a tři další ortel doživotního žaláře. Proces s takzvaným „protistátním spikleneckým centrem“ neměl se spravedlností nic společného. Bylo to jen kruté divadlo. Obžalovaní mechanicky odříkávali naučené role a o rozsudku bylo rozhodnuto dávno předtím, než vkročili do síně.
Od mocenského vrcholu k pádu do propasti
Ještě v létě 1950 byl Slánský druhým nejmocnějším mužem v zemi. Z rukou prezidenta Klementa Gottwalda přebíral Řád socialismu a zdálo se, že jeho pozice je neotřesitelná. Gottwald a Slánský byli dlouholetí přátelé a straničtí souputníci, kteří společně formovali směřování komunistické strany už od dvacátých let. Politiku východního bloku ale ovládla Stalinova paranoia. Po hádce s Jugoslávií viděl sovětský vůdce zrádce úplně všude.
Moskva požadovala exemplární procesy po vzoru maďarského případu s Lászlóem Rajkem. Kruh se postupně stahoval i kolem generálního tajemníka KSČ. Sovětští poradci tlačili na Gottwalda tak dlouho, až nakonec kývl a poslal svého nejbližšího spolupracovníka na smrt.
Slánský byl zatčen v listopadu 1951 a následovaly měsíce brutálních výslechů. Vyšetřovatelé zlomili jeho vůli fyzickým i psychickým nátlakem, dokud nepřistoupil na to, že sehraje roli v připravovaném monstrprocesu.
Příprava obžaloby měla silně antisemitský podtón, což odráželo změnu postoje Sovětského svazu k Izraeli. Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo židovského původu a prokuratura tuto skutečnost během líčení opakovaně zdůrazňovala. Slovo „sionismus“ u soudu najednou znamenalo to samé co velezrada.
Divadlo pro miliony posluchačů s časovým posunem
Samotný proces začal 20. listopadu 1952 a trval pouhých osm dní. Vše probíhalo podle scénáře, který schválilo nejvyšší stranické vedení a sovětští dohlížitelé. Obžalovaní se museli své výpovědi učit nazpaměť slovo od slova. Rozhlas vysílal se čtvrthodinovým zpožděním. Byla to nutná pojistka. Kdyby někdo uhnul ze scénáře, cenzoři by to stačili vystřihnout.
Během soudu zaznívala slova, která dnes působí až mrazivě absurdně. Rudolf Slánský před tribunálem mechanicky opakoval to, co do něj vtloukli vyšetřovatelé. „Přiznávám plně svoji vinu a chci poctivě a pravdivě vypovědět o všem, čeho jsem se dopustil a čím jsem se provinil,“ řekl tehdy Slánský do mikrofonu. Žádná obhajoba fakticky neexistovala.
Advokáti své klienty nebránili. Naopak. Jen přihrávali prokurátorovi Josefu Urválkovi, který fanaticky žádal tresty smrti. Urválkův fanatický projev se do historie zapsal jako symbol absolutní zvrácenosti.
„Občané, soudci, ve jménu našich národů, proti jejichž svobodě a štěstí zločinci povstali, ve jménu míru, proti němuž se hanebně spikli, žádám pro všechny obviněné trest smrti,“ prohlásil tehdy Urválek. Strach ještě přiživovaly rezoluce z továren a škol. Pracující i studenti v nich masově žádali smrt pro zrádce.
Jedenáct provazů jako politická objednávka
Rozsudek, který padl 27. listopadu 1952, nikoho ze zasvěcených nepřekvapil. O výši trestů totiž nerozhodovali soudci v talárech, ale politický sekretariát Ústředního výboru KSČ podle instrukcí z Moskvy. Klement Gottwald výsledek cynicky shrnul ještě před vynesením verdiktu. „Dáme jedenáct špagátů a tři doživotí,“ zněl jeho finální ortel nad bývalými soudruhy.
Soudci poslechli bez mrknutí oka. Trest smrti si vyslechli Rudolf Slánský, Bedřich Geminder, Ludvík Frejka, Josef Frank, Vladimír Clementis, Bedřich Reicin, Karel Šváb, Rudolf Margolius, Otto Fischl, Otto Šling a André Simone. Pouze Artur London, Vavro Hajdů a Evžen Löbl vyvázli s doživotím.
Poslední slova Rudolfa Slánského u soudu jen potvrdila jeho naprostou rezignaci. „Vím, že soud nemůže vynést jiný rozsudek, než jaký navrhuje státní prokurátor. A že to bude rozsudek nanejvýš spravedlivý za všechny ty strašné zločiny, které jsem spáchal,“ pronesl před senátem.
Poprava proběhla 3. prosince 1952 v pankrácké věznici. Těla popravených spálili a popel vysypali na namrzlou silnici za Prahou. Nemělo po nich zbýt vůbec nic. Až v roce 1963, v době uvolňování poměrů, byli odsouzení právně, občansky a stranicky rehabilitováni. Tento proces zůstává dodnes mementem doby, kdy se justice stala pouhým nástrojem politické msty a kdy stát neváhal vraždit své vlastní tvůrce.
