Před čtyřmi sty pěti lety, 8. listopadu 1620, se u Prahy střetla vojska českých stavů s armádou Habsburků. Bitva trvala pouhé dvě hodiny, ale rozhodla o osudu naší země na dalších 300 let. Skončila totiž porážkou, která připravila Čechy o samostatnost, rozehnala vzdělané vrstvy a otevřela temné období našich dějin.
8. listopadu se rozhodlo během dvou hodin
Bitva na Bílé hoře proběhla v rámci třicetileté války a stala se jednou z nejzásadnějších událostí evropských dějin. Na břevnovské pláni proti sobě stálo dvacet tisíc stavovských a téměř třicet tisíc císařských vojáků. Habsburkovy oddíly vedli Karel Bonaventura Buquoy a Maxmilián I. Bavorský, zatímco české stavy řídil kníže Kristián z Anhaltu, s podporou hraběte Thurna a Jiřího Fridricha Hohenlohe.
Historik Vít Vlnas v dokumentu Bílá hora: Kronika povstání uvedl: „Někteří vám řeknou, že to byla šarvátka, ale počet padlých ukazuje, že to byla regulérní bitva.“
Podle něj šlo o druhou nejkrvavější bitvu třicetileté války. Bitva trvala sotva dvě hodiny a skončila naprostým krachem českých stavů. Císařští ztratili asi pět set mužů, zatímco stavovská armáda měla sedm set padlých a další stovky zahynuly při ústupu k Praze.
Porážka, která zlomila české elity
Po bitvě následovala tvrdá odveta. Už v červnu 1621 bylo na Staroměstském náměstí popraveno sedmadvacet vůdců povstání. Jejich smrt měla být varováním pro všechny, kdo by se chtěli znovu Habsburkům postavit. Majetky české šlechty byly zabaveny a rozděleny mezi katolické spojence. České země přišly o šlechtu i vzdělance, kteří tvořili jejich kulturní páteř.
Odliv elit zlomil páteř vzdělanosti. Mnoho učenců i umělců našlo nový domov v cizině. Mezi nimi i Jan Amos Komenský či Jindřich Matyáš Thurn. V zemi začala tvrdá rekatolizace a germanizace. Čeština ustupovala z veřejného života a němčina se stala úředním jazykem.
Císař Ferdinand II. upevnil absolutní vládu, podporoval jezuity a obnovil katolickou jednotu země. Tím se završilo období, které pozdější historikové označili jako dobu temna.
Evropa mezitím měnila rovnováhu sil
Zatímco Habsburkové v Praze oslavovali vítězství, na západě Evropy už ztráceli sílu. Mezi lety 1621 a 1648 vrcholila osmdesátiletá válka, v níž Nizozemsko definitivně porazilo španělské Habsburky. Vestfálský mír z roku 1648 potvrdil nezávislost Nizozemska a uznal i samostatnost Švýcarska. Obě země se staly symbolem úspěchu, kterého se Čechům tehdy nedostalo.
V českých zemích se naproti tomu rozvíjela centralizovaná monarchie řízená z Vídně. Katolická církev znovu ovládla školství i veřejný prostor a protestantské tradice byly potlačovány. Rozdíl mezi západní Evropou, která posilovala svobodu a samostatnost, a českými zeměmi, které ztratily autonomii, se stále více prohluboval.
Mýty a omyly o bitvě
Dlouhá staletí se kolem Bílé hory vytvářely nejrůznější legendy. Často se hovořilo o hrdinném odporu moravského pluku, který měl padnout do posledního muže u zdi obory Hvězda. Historici dnes uvádějí, že většina vojáků tohoto útvaru, složeného z profesionálů z různých zemí, nakonec přijala čestnou kapitulaci.
Také obraz bitvy, který vytvořil malíř Pieter Snayers, vycházel spíše z fantazie než z reality. Umělec nikdy na Bílé hoře nebyl a představil ji jako majestátní pohoří nad Prahou. Legenda o Bílé hoře žila dál. Obrazy i pověsti překroutily skutečnost do podoby, která se lidem líbila víc než pravda.
.jpg){kind=link}