Osmnáctiletá Lenka Mužíková a devatenáctiletá Ilona Vavříková vyrazily 8. srpna roku 1988 na běžný letní vandr. Dívky z Plzně plánovaly cestu do pískovcových skal, odkud měly rodinám jako obvykle posílat pohledy z každé zastávky. Místo pravidelných zpráv po nich ale zbylo jen několik zmatených svědectví a jeden z největších pomníčků naší kriminalistiky.
Nástup do cizího vozu u hřbitova
Mužíková pracovala jako elektromechanička v plzeňské Škodovce, Vavříková byla zaměstnaná jako zdravotní sestra na ortopedii ve fakultní nemocnici. Obě navštěvovaly oddíl vodní turistiky TJ Potraviny Plzeň a cestování měly v krvi.
Svědkyně Markéta M. policii potvrdila, že jí Vavříková koncem července líčila plány na letní dovolenou ve skalách. V pondělí 8. srpna se obě kamarádky s celtou, batohy a spacáky postavily k benzinové pumpě v Rokycanské ulici. Kolem půl dvanácté se Mužíková pokoušela domluvit odvoz přímo u čerpadla, obsluha stanice ji ale kvůli přijíždějící cisterně s naftou vykázala. Dívky se proto přesunuly blíže k ústřednímu hřbitovu.
Svědkyně Vlasta S. je pozorovala z protější autobusové zastávky, kde čekala na linku číslo jedenáct. Podle její výpovědi zastavil u stopařek tmavší zelenošedý kamion. Za volantem seděl snědý muž s knírem v bílém tričku. Závozník vystoupil, šel zkontrolovat prostor za vozem a po jeho návratu do kabiny auto odjelo. Od této chvíle se obě cestovatelky už nikdy neukázaly doma, ačkoli Vavříková měla 14. srpna nastoupit na směnu do nemocnice.
Slepé stopy a panika na sídlištích
Celostátní pátrání odstartovalo v polovině srpna a vyšetřovatelé začali dostávat hlášení z různých koutů republiky. Řidič linkového autobusu si vzpomněl na dvě dívky nastupující do červené Škody 100. Jiřina Janovská z Teletína tvrdila, že se s nimi bavila v místním obchodě. Ozvali se i lidé z Lipna, Skalice nad Svitavou nebo Vizovic. Většina těchto hlášení ale pocházela z doby, kdy už měly být kamarádky dávno zpátky v Plzni.
Kriminalisté prověřovali i třináctkrát trestaného recidivistu Miroslava. Ten se chlubil jiné stopařce, že pohřešované svezl na odbočku ke Klatovům a jednu z nich dokonce zná z dřívějška. Policie při prohlídce jeho vozu skutečně zajistila vlasy odpovídající barvy, expertiza ovšem jakoukoli shodu vyloučila.
Záhadné zmizení vyvolalo na Plzeňsku masovou hysterii. Mezi lidmi se začaly šířit zvěsti o černé sanitce, která loví lidi na orgány. Kriminálku denně zaměstnávaly vyděšené ženy hlásící pronásledování podivnou dodávkou.
Policie musela prověřovat i zcela absurdní svědectví. Jistý Rudolf Javornický vyšetřovatelům nahlásil, že půjčil své auto dvěma známým. Ti se mu prý s pláčem svěřili s incidentem u Kokořína a následným ukrytím těl v hrobce u Varnsdorfu. Policisté zatopenou hrobku odčerpali, objevili šest manipulovaných rakví, ale žádné stopy po hledaných stopařkách.
Poslední nákup suvenýrů na severu Čech
Mnohem nadějněji působila výpověď Jindřicha F. Vracel se zrovna vlakem od pražského soudu do domovských Bohušovic a obě dívky ve vagonu bezpečně poznal. Seděly přes uličku a domlouvaly se na dalším postupu směrem na Děčín nebo Hřensko.
O tři a půl roku později vnesl do případu další světlo Josef D. V srpnu 1988 prodával pohlednice na Pravčické bráně a obě dívky si u něj suvenýry zakoupily. K případu se vázala znepokojivá náhoda. Dvořák byl totiž shodou okolností poslední osobou, která o rok dříve viděla naživu tři zavražděné trampy nedaleko Brtníků.
Mužíková a Vavříková odešly od Dvořákova stánku kolem páté hodiny odpoledne. K nejbližší poštovní schránce v obci Mezná by jim cesta trvala zhruba hodinu a půl. Do cíle už ale nikdy nedorazily. Jejich těla se nikdy nenašla a celý případ tak zůstává nevyřešený.
