Osmnáctiletá Danuše Muzikářová se vyučila krejčovou a chystala svatbu se svým snoubencem. V srpnu roku 1969 ale její život náhle ukončil výstřel do zad na brněnském Moravském náměstí. Mladá dívka se stala jednou z obětí tehdejšího komunistického režimu a její blízcí na spravedlnost čekali desítky let.
Zrušený výlet a setkání s otcem
Mladá usměvavá Danuše pracovala v oděvní továrně Kras a ve volném čase se nadšeně věnovala ochotnickému divadlu. Její mistrová jí dokonce radila studium módního návrhářství, protože měla velký výtvarný talent. Zamilovaná dívka zrovna prožívala šťastné období a plánovala společný život se svým mužem. Ve čtvrtek 21. srpna 1969 vyrazila se svou sestrou Jaroslavou do centra Brna za kamarádkou, aby společně naplánovaly výlet.
Kousek od hotelu Continental obě dívky náhodou potkaly svého tatínka. Jaroslav Muzikář je prosil, aby se raději vrátily domů. Chvíli předtím totiž viděl příslušníky Sboru národní bezpečnosti a Lidových milic uzavírat ulice. Sestry ho přemluvily s příslibem brzkého návratu. Následně se rozloučili a dívky pokračovaly hlouběji do města.
Zmatek na náměstí a fatální zranění
V historickém jádru Brna tou dobou demonstrovaly tisíce lidí k prvnímu výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy. Veřejná bezpečnost zasahovala proti davu pomocí slzného plynu a vodního děla. V nastalé panice a zmatku se od sebe sestry oddělily.
Přímý svědek události Alois Kocourek popsal tehdejší situaci v publikaci Divoký západ si z našeho státu dělat nedáme. „Už jsme byli skoro na náměstí, když jsem se ohlédl a uviděl spadnout dívku, která běžela kousek za mnou,“ uvedl Kocourek s tím, že po pádu měla ruce pod tělem, což odporuje běžným reflexům při zakopnutí. Následně ji naložil do přistaveného auta a to zraněnou odvezlo do nemocnice.
Mladou ženu pravděpodobně zasáhl někdo z milicionářů střílejících z věže tiskárny na rohu dnešní Solniční a Rašínovy ulice. Kulka o ráži 7,65 milimetru jí zezadu pronikla do hlavy. Lékaři konstatovali, že skonala prakticky okamžitě po zásahu. Večer kolem osmé hodiny se domů vrátila pouze sestra Jaroslava.
Vystrašení rodiče porušili zákaz vycházení a vydali se dceru hledat. Na služebně se dozvěděli o mrtvé dívce v úrazové nemocnici. Tam našli její tělo přikryté prostěradlem a vedle na stolku ležel její řetízek s hodinkami.
Ztracená kulka a tajný roznos smutečních oznámení
Kulka uvízlá v nosní dutině představovala stěžejní důkaz o zapojení ozbrojených složek. Po několika dnech se ovšem ze spisů a důkazního materiálu nevysvětlitelně vytratila. Vyšetřování nakonec komunistické orgány zastavily a skutečný viník trestu unikl.
Státní bezpečnost se dokonce snažila zamezit veřejnému pohřbu. Otec Jaroslav ale prokázal velkou odvahu a smuteční oznámení stihl z tiskárny vyzvednout a osobně roznést dříve, než mu je policisté zabavili. Zaměstnanec tiskárny následně kvůli této pomoci přišel o práci. Poslední rozloučení na Ústředním hřbitově proběhlo za účasti stovek lidí a pod přísným dohledem tajné policie.
Pozdní snaha o spravedlnost a odškodnění rodiny
Otec Jaroslav se naděje na spravedlnost nevzdal ani po pádu komunistického režimu. Znovu podal trestní oznámení a usilovně se snažil vyšetřování obnovit. Úřady ale žádného konkrétního viníka nenašly. Začátkem devadesátých let získal od ministerstva vnitra alespoň pět tisíc dvě stě dvacet korun jako příspěvek na pořízení náhrobku. Skutečného finančního odškodnění za smrt dcery se manželé Muzikářovi nikdy nedožili. Maminka zemřela v roce 1997 a tatínek odešel o deset let později.
Až úprava zákona z roku 2025 umožnila žádat o kompenzaci ve výši 200 tisíc korun také sourozencům obětí. Sestra Jaroslava tak konečně dostala příležitost získat alespoň částečné zadostiučinění. Podle historika Jana Břečky z Moravského zemského muzea o náhradu žádala již v minulosti, ministerstvo vnitra ji ale tehdy odmítlo.
